5. Územní samospráva

Na počátku 90. let 20. století byla v České republice obnovena obecní samospráva. V rámci reformy územní veřejné správy se mimo jiné diskutovalo o podobě a počtu vyšších územních samosprávných celků – krajů. V roce 2000 se potom konaly první volby do krajských zastupitelstev nově vytvořených samosprávných krajů.

Podle ustanovení čl. 99 Ústavy ČR:

„Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.“

Podle ustanovení čl. 100 odst. 2 Ústavy ČR:

„Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku.“

Fakticky tak došlo k vytvoření dvoustupňového systému územní samosprávy, 
tvořeného obcemi a kraji. Územní samosprávné celky představují územní společenství občanů, která mají právo na samosprávu.

Základní činnost a působnost obcí, krajů a hlavního města Prahy, které má postavení jak obce, tak kraje, upravují zejména tyto zákony:

• zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů,
• zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajském zřízení), ve znění pozdějších předpisů,
• zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů.

Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.

Podle ustanovení § 101 odst. 4 Ústavy ČR:

„Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje­­‑li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.“