3. Státní správa

Státní správa představuje činnost státu, která je prováděná přímo státními orgány nebo jinými orgány, na které stát výkon této správy v daném rozsahu přenesl.

Státní správa a její působení je v ČR, mimo ústavní zakotvení, definováno především tzv. kompetenčním zákonem, tj. zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, který upravuje strukturu a působnost centrální státní správy, tedy ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy a některých dalších správních úřadů s celostátní působností.

Výkon státní správy provádějí bezprostředně, jménem a namísto státu přímí vykonavatelé státní správy a řadí se mezi ně:

• vláda,
• prezident republiky,
• ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy,
• další správní úřady s celostátní působností,
• bezpečnostní sbory,
• správní úřady.

Státní správu však nevykonávají pouze orgány státu, ale rovněž další subjekty veřejné správy odlišné od státu, popřípadě i soukromé osoby za předpokladu, že byl na ně výkon státní správy přenesen. V takovém případě se jedná o nepřímé vykonavatele státní správy, kterými jsou:

• orgány krajů (krajský úřad, zvláštní orgány kraje, rada kraje),
• orgány obcí (obecní úřady, pověřené obecní úřady, úřady obcí s rozšířenou působností, komise rady obce, zvláštní orgány obce, rada obce),
• právnické a fyzické osoby soukromého práva.

Pro organizaci státní správy jsou charakteristické organizační principy výstavby a fungování.

Výchozí princip pro členění státní správy je princip územní a věcný.

Územní princip znamená, že působnost orgánů státní správy je definována výlučně nebo převážně územními hledisky, kdy jde o vykonavatele státní správy procesně příslušného pro určité území.

U věcného principu se jedná o uplatnění výlučně či převážně obsahově stejnorodé nebo příbuzné agendy, která je v působnosti orgánu státní správy.

Dalšími z principů jsou princip centralizace a decentralizace.

Pro centralizovaný systém je typická rigidní soustava a soustředění výkonu státní správy v jednom řídícím centru. O všech otázkách rozhoduje „ústředí“, které ovlivňuje rozhodování orgánů nižších.

Decentralizovaný systém je založen na delegaci působnosti a pravomoci na jiné orgány státní správy, než je sám stát, na orgány samosprávné. Pro takovýto systém je charakteristická poměrně vysoká samostatnost jednotlivých prvků, neboť ve vztahu k samosprávným orgánům neexistuje bezprostřední vztah nadřízenosti a podřízenosti.

Při organizaci státní správy jsou uplatňovány rovněž principy horizontální a vertikální koncentrace a dekoncentrace.

Horizontální koncentrace představuje tendenci soustředit veškeré funkce na jedné úrovni do jednoho orgánu. 

Horizontální dekoncentrace je postupem zcela opačným, kdy dochází k rozdělení funkcí na stejné úrovni do více orgánů.

Vertikální koncentrace a dekoncentrace spočívá v rozdělení funkcí mezi nižší a vyšší úroveň v rámci jedné organizační struktury, buď jejich soustředěním na vyšší úroveň (koncentrace), nebo naopak delegováním na nižší úroveň (dekoncentrace).

Ve státní správě se v souvislosti se složením jednotlivých orgánů a se způsobem rozhodování uplatňuje princip kolegiální a monokratický.

Kolegiálním orgánem je například vláda. Jde o kolektiv osob, který rozhoduje ve sboru.

Monokratickým orgánem je typicky ministerstvo, v jehož čele stojí jedinec, který rozhoduje samostatně pouze v některých věcech, přísluší mu především přezkoumávání rozhodnutí.

V neposlední řadě se v rámci státní správy uplatňují principy nadřízenosti a podřízenosti.

Princip nadřízenosti vyšších a podřízenosti nižších orgánů se projevuje zejména v oblasti státní správy, princip nepodřízenosti charakterizuje vztahy v soustavě orgánů územní samosprávy.