1. Úvod

Pracovní právo lze definovat jako právní odvětví upravující vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci při výkonu práce a některé další vztahy.

Charakteristickým rysem pracovního práva u nás byla po dlouhou dobu skutečnost, že netvořilo samostatné právní odvětví ani samostatný právní obor. Úprava pracovního poměru byla původně předmětem občanského práva, avšak v průběhu 19. a počátkem 20. století dochází postupně k prolomení zásady, že bližší úprava pracovního poměru je zcela věcí volné úmluvy smluvních stran. „Vývojová řada“ pracovněprávních předpisů, tak jak je zachovaly historické pramenné materiály, je dokladem poměrně složité cesty ke kodifikaci souboru norem upravujících pracovněprávní vztahy.

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je základním předpisem pracovního práva. Vedle zákoníku práce existují i další pracovněprávní předpisy. Z hlediska hierarchie je třeba nicméně uvést především Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod.

Listina základních práv a svobod upravuje:

„Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací… Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.“

Pokud jde o zákony, vedle zákoníku práce je to dále především zákon č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

Za jeden z pramenů práva je rovněž třeba považovat i zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který je pro pracovní právo subsidiárně použitelný.

Z podzákonných předpisů lze jmenovat např. nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci, ve znění pozdějších předpisů. Pramenem pracovního práva v ČR jsou dále kolektivní smlouvy, konkrétně jejich normativní část.

Pramenem pracovního práva jsou v neposlední řadě i předpisy práva EU. Jedná se především o směrnice EU, které je ČR povinna provést (transponovat) do svého pracovního práva, a to zejména do zákoníku práce. Dále jsou to nařízení EU, která jsou přímo použitelnými předpisy, nevyžadují tedy transpozici do vnitrostátního práva.

Dalším pramenem jsou mezinárodní smlouvy, a to na základě čl. 10 Ústavy, který stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, s jejichž ratifikací dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu, přičemž pokud stanoví mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Zde je třeba jmenovat Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 nebo Evropskou sociální chartu z roku 1961. Konečně jsou zde úmluvy uzavírané Mezinárodní organizací práce, z nichž ČR ratifikovala desítky z nich.