18. Zákoník práce

Zákoník práce upravuje institut vysílání zaměstnanců zaměstnavatele z jiného členského státu EU k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území ČR. Touto úpravou se provádí (transponuje) do zákoníku práce směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Tato směrnice byla s účinností od 30. července 2020 změněna směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018, kterou se mění směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání“).

Vysílání pracovníků ve smyslu směrnice o vysílání je případ, kdy jeden zaměstnavatel (vysílající zaměstnavatel) usazený v členském státě EU uzavře v rámci poskytování služeb dle čl. 56 Smlouvy o fungování EU smlouvu s jiným zaměstnavatelem (uživatelem) usazeném v jiném členském státě EU (např. stavební zakázka) a za tím účelem vyšle vysílající zaměstnavatel k uživateli svého zaměstnance, aby u uživatele konal práci.

Vyslaný zaměstnanec nadále zůstává zaměstnancem vysílajícího zaměstnavatele.

Vysílání zaměstnance může mít z hlediska vnitrostátního práva různé formy (např. pracovní cesta).

Je­‑li zaměstnanec zaměstnavatele z jiného členského státu EU vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území ČR, vztahuje se na něho úprava ČR, pokud jde o vyjmenovaný katalog pracovních podmínek:

• maximální délku pracovní doby a minimální dobu odpočinku,
• minimální délku dovolené za kalendářní rok nebo její poměrnou část,
• minimální mzdu, příslušnou nejnižší úroveň zaručené mzdy, složky mzdy stanovené v § 114 až 118 nebo složky platu stanovené v § 123 až 130 a § 132, 133 a 135 (tj. vedle minimální mzdy, příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy a příplatků za práci přesčas i další povinné složky mzdy a platu, které zaměstnanci náležejí),
• bezpečnost a ochranu zdraví při práci,
• pracovní podmínky těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň, které kojí, a zaměstnankyň do konce devátého měsíce po porodu a mladistvých zaměstnanců,
• rovné zacházení se zaměstnanci a zaměstnankyněmi a zákaz diskriminace,
• pracovní podmínky při agenturním zaměstnávání,
• podmínky ubytování, pokud jej zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci,
• náhrady cestovních výdajů v souvislosti s výkonem práce s tím, že za pravidelné pracoviště se považuje obvyklé místo výkonu práce na území ČR.

Právní úprava ČR se pro výše uvedený katalog pracovních podmínek nepoužije, jsou­‑li práva vyplývající z právních předpisů členského státu EU, z něhož byl zaměstnanec vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb, pro něho výhodnější. Výhodnost se posuzuje u každého práva vyplývajícího z pracovněprávního vztahu samostatně.