13. Ochrana osobních údajů

Právní úprava ochrany osobních údajů je v zásadě jistou reakcí demokratického právního státu na rozvoj technologií především v oblasti výpočetní a spojovací techniky. Díky těmto technologiím osobní údaj stále více nahrazuje přímý kontakt s fyzickou osobou a dává stále účinnější možnosti zasahovat do každodenního života dotčených osob, které musí v určité míře svoje údaje zpřístupnit dalším subjektům. Každé takovéto zpřístupnění je ve své podstatě nevratný proces, jelikož nelze spolehlivě dosáhnout stavu panujícího před poskytnutím těchto údajů. Stejně tak je prakticky velmi jednoduché další šíření těchto údajů.

Smyslem právní úpravy ochrany osobních údajů je zajistit, aby měl každý garantováno právo disponovat se svými osobními údaji, resp. aby si v nezbytné míře mohl udržovat přehled o tom, kdo a jakým způsobem s jeho osobními údaji nakládá.

Je třeba zmínit, že uvedená práva nejsou absolutní a mohou být v nezbytné míře omezena (např. v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti). Ochrana osobních údajů tedy souvisí s ochranou základních lidských práv a svobod, především s naplněním práva na ochranu soukromí.

Pojem soukromí je ovšem třeba vnímat extenzivněji, a to zejména s ohledem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Niemietz v. Německo z 16. prosince 1992, podle něhož soukromí nelze omezovat na „vnitřní okruh“, ve kterém jedinec prožívá svůj osobní život, nýbrž musí zahrnovat také určitý stupeň práva rozvíjet vztahy s jinými lidmi.

Nutno ovšem doplnit, že ochrana osobních údajů se postupně vyděluje jako speciální odvětví ochrany soukromí, což se projevuje především tím, že ochrana osobních údajů je výslovně zmiňována jako imanentní součást základních práv a svobod (vizte čl. 8 Listiny základních práv EU nebo čl. 10 Listiny základních práv a svobod ČR).

Právní úprava týkající se ochrany osobních údajů pak k ochraně dotčených práv a svobod přispívá tím, že stanoví pravidla zpracování osobních údajů.