19. Občanský zákoník

S věcmi v právním smyslu úzce souvisí takzvaná věcná práva. Podstata věcných práv spočívá v tom, že oprávněná osoba má jejich prostřednictvím možnost sama v mezích zákona vykonávat přímé (tj. nezprostředkované) právní panství nad individuálně určenou (tj. konkrétní) věcí bez jakéhokoliv zprostředkování jinou osobou.

Oprávněná osoba ovšem nesmí svým jednáním zasahovat do práv a povinností jiných osob způsobem, který občanský zákoník neumožňuje či dokonce výslovně zakazuje. Takové jednání by bylo zjevným zneužitím práva a protiprávním činem. Všechny ostatní osoby jsou vůči oprávněné osobě povinny nekonat, tj. buď se zdržet vlastního aktivního chování k věci anebo strpět chování osoby oprávněné z věcného práva. Z tohoto pravidla stanoví zákon výjimku např. v případě použití cizí věci v případě stavu nouze (v případě ohrožení života nebo zdraví osob) nebo v naléhavém veřejném zájmu, pokud sledovaného cíle nelze dosáhnout jinak než právě použitím cizí věci.

Základní charakteristikou věcných práv je jejich působení vůči všem ostatním osobám, které mají povinnost vůči vlastníku věci zdržet se vlastního aktivního jednání vůči vlastníkově věci, anebo strpět chování vlastníka věci; respektování ze strany třetích osob je vlastník věci oprávněn vynucovat. Lze hovořit o absolutní povaze věcných práv (pozn.: věcná práva jsou zařazena do části třetí občanského zákoníku, který nese označení absolutní majetková práva).

Vlastník může vymáhat věc po každém, kdo mu ji neoprávněně zadržuje a bránit se vůči každému neoprávněnému zásahu do svého vlastnického práva. Vlastnické právo je možné omezit pouze zákonem, anebo dohodou uzavřenou s jinou osobou.

Občanský zákoník obsahuje v části třetí uzavřený výčet věcných práv, který nelze ani výkladem rozšiřovat. Tato věcná práva se dále člení na:

• věcná práva k věci vlastní,
• věcná práva k věci cizí,
• držbu.

Věcná práva k věci vlastní

Věcným právem k věci vlastní je dle občanského zákoníku:

• právo vlastnické a
• právo spoluvlastnické.

Základním věcným právem je právo vlastnické.

Subjektem vlastnického práva k jedné věci nebo k souboru věcí může být jedna osoba (tj. jeden vlastník) nebo více osob (tj. spoluvlastníci). Je‑li tedy subjektem vlastnického práva k jedné věci nebo k souboru věcí více osob společně, jedná se o spoluvlastnictví.

Spoluvlastnictví může být podílové anebo bezpodílové. Je‑li věc rozdělena reálně na reálné podíly, jedná se o reálné spoluvlastnictví (např. pozemek oddělený zídkami), a naopak, jsou‑li podíly jednotlivých spoluvlastníků jen ideální (myšlené), jedná se o ideální spoluvlastnictví (např. spoluvlastnictví bytu).

Věcná práva k věci cizí

Druhou skupinu věcných práv, a to věcných práv k věci cizí, představuje:

• právo zástavní,
• právo podzástavní,
• právo zadržovací,
• právo předkupní,
• věcná práva odpovídající věcným břemenům (věcná břemena se dělí na služebnosti a reálná břemena),
• právo stavby a
• správa cizího majetku.

Toto dělení spočívá na základě, že věcná práva k věci cizí poskytují nevlastníkovi věci možnost nakládat v mezích zákona s určitou věcí způsobem, který zákon dovoluje, a vlastník věci je zákonným způsobem omezen ve výkonu svých práv ve prospěch nevlastníka (např. právo jízdy po cizím pozemku).