19. Občanský zákoník

1. Právo soukromé, pojem občanského práva a jeho zařazení v českém právním řádu

Právo soukromé, pojem občanského práva a jeho zařazení v českém právním 
řádu

1.1. Právo soukromé

Občanský zákoník je stěžejním zákonem českého právního řádu, který upravuje právní vztahy ve společnosti; zásadně dopadá na život každého jednotlivce a existenci každé osoby (fyzické i právnické) a subsidiárně se použije v některých oblastech na právní vztahy veřejného práva. Jedná se o zákon kodexového typu upravující oblast tzv. soukromého práva.

Právní vztahy soukromého práva upravují nicméně i další zákony; jedná se o právní úpravy speciální ve vztahu k občanskému zákoníku dopadající na specifické oblasti práva nebo jeho výseče.

Soukromoprávní vztahy jsou tedy upraveny především v těchto zákonech:

• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, často označovaný také jako „nový občanský zákoník“, nebo „NOZ“ (dále jen „občanský zákoník“),
• zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, označovaný jako zákon o obchodních korporacích, zkráceně „ZOK“,
• zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Je třeba mít na paměti, že občanským zákoníkem se podpůrně (subsidiárně) řídí práva a povinnosti osob tehdy, nejsou‑li upravena ve zvláštních zákonech.

Jedná se o projev subsidiarity a obecného charakteru občanského zákoníku.

Právní řád obsahuje i další zákony, které upravují tzv. soukromoprávní vztahy, např. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Do soukromého práva řadíme:

• právo občanské,
• právo rodinné,
• pracovní právo,
• právo obchodních korporací a
• mezinárodní právo soukromé.

Toto dělení není konečné, můžeme se setkat s jinými typy dělení soukromého práva.

Soukromé právo můžeme definovat také skrze vymezení vůči právu veřejnému.

Dělení práva na odvětví práva soukromého a veřejného vychází již z římského práva.

Soukromé právo upravuje primárně právní skutečnosti a práva a povinnosti vznikající ze vzájemného styku osob v zásadě sobě rovných. Veřejné právo upravuje organizaci, působnost a činnost orgánů veřejné moci (právní styk osob a orgánů veřejné moci nebo styk těchto orgánů navzájem). Typickým odvětvím práva veřejného je právo správní.

Z důvodu snahy rozlišit právo soukromé a veřejné přišla právní teorie hned s několika teoriemi. Jedná se o:

• teorii zájmovou,
• teorii mocenskou a
• teorii organickou.

Dle zájmové teorie je třeba rozlišovat soukromé nebo veřejné právo podle toho, zda se v právním vztahu primárně jedná o uplatnění veřejných zájmů státu a obecného blaha, anebo jde o uplatnění zájmů jednotlivce. Pokud se jedná o uplatnění zájmů veřejného blaha a zájmů státu, bude se jednat o normy práva veřejného, jedná‑li se o zájmy jednotlivce či jednotlivců vůči sobě navzájem, jedná se normy spadající do některého z odvětví práva soukromého.

Teorie mocenská rozlišuje, zda subjekty právního vztahu jsou k sobě navzájem v postavení nadřízenosti a podřízenosti, anebo jsou si rovny. Pokud se jedná o rovnost subjektů, jedná se o vztahy týkající se práva soukromého (např. prodávající a kupující). Naopak jedná‑li se o vztah, v němž je patrná nadřízenost a podřízenost subjektů (např. žadatel splňující podmínky pro vydání řidičského oprávnění a správní orgán, který o vydání rozhoduje), jedná se o vztah veřejnoprávní.

Poslední teorií vytvořenou právní doktrínou je teorie organická, která vymezuje hranice mezi právem soukromým a veřejným podle toho, zda se jedná o vztah, v němž aspoň jeden ze subjektů vystupuje jako subjekt svrchované veřejné moci vybavený k tomu příslušnými pravomocemi, organizací a odpovědností. V takovém případě se jedná o vztah veřejnoprávní.

1.2. Pojem občanského práva

Občanské právo je odvětvím práva soukromého a lze jej vymezit jako soubor právních norem, které upravují osobní, osobnostní (statusové) a majetkové (zejména vlastnické) poměry subjektů (osob) na principu vzájemně rovného postavení, jakož i vznik, zajištění, změny a zánik práv a povinností (zejména závazkové právo – smlouvy), včetně sankcí za porušení subjektivních práv a povinností (např. náhrada škody na majetku nebo náhrada újmy na zdraví a poskytnutí zadostiučinění).

Občanské právo, občanský zákoník, je dále vnitřně členěno. Má své vlastní funkční uspořádání spočívající v členění do jednotlivých vzájemně propojených a na sebe navazujících částí podle předmětu právní úpravy:

• obecná část,
• rodinné právo,
• absolutní majetková práva,
• relativní majetková práva,
• ustanovení společná, přechodná a závěrečná.

Vedle právního řádu, který upravuje práva a povinnosti jednotlivých subjektů občanského práva, je zapotřebí zajistit také jejich prosazení a vymáhání a subjektům umožnit ochranu těchto (subjektivních) práv.

Nedohodnou‑li se ­­subjekty práv na uspořádání jejich vzájemných vztahů stižených sporem (konfliktem), což by měla být preferovaná varianta řešení sporů (uzavření dohody nebo smíru), je stěžejním nástrojem ochrany práva soudní proces. Ten je upraven v zákoně č.99/1963 Sb., občanský soudní řád. Občanský soudní řád upravuje postup soudů a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

V tomto smyslu právní doktrína rozlišuje mezi občanským právem hmotným – v zásadě občanský zákoník (kterému se tento studijní materiál blíže věnuje) a občanským právem procesním, neboli civilním procesem.

2. Základní zásady občanského práva

Zásady soukromého práva je možné vymezit jako základní pravidla, na nichž je založeno soukromé právo jako celek nebo jeho jednotlivá odvětví.

Níže uvedené základní zásady jsou v občanskoprávních vztazích uplatňovány bez ohledu na to, zda jsou v občanském zákoníku výslovně vyjádřeny či nikoliv. Občanský zákoník výslovně deklaruje některé ze základních zásad soukromého práva především v ustanovení § 3, avšak nejedná se o kompletní a uzavřený výčet základních zásad, neboť další zásady jsou definovány právní teorií a dále rozváděny soudy v rámci jejich rozhodovací pravomoci.

K základním zásadám občanského práva se řadí tyto zásady:

2.1. Zásada autonomie vůle osob soukromého práva

Na základě této zásady jsou subjekty občanskoprávních vztahů oprávněny jednat dle svého uvážení a rozhodovat o svých záležitostech osobních, rodinných a majetkových právech a povinnostech, aniž by byly kýmkoliv k danému jednání nuceny. Autonomie vůle není neomezená, je limitována tam, kde dochází ke kolizi s právem jiného subjektu. Limity tvoří vedle toho zákonné zákazy, dobré mravy či veřejný pořádek.

2.2. Zásada rovného postavení subjektů občanskoprávních vztahů

Oba subjekty, obě strany/všechny strany jsou si rovny, neexistuje mezi nimi vztah nadřízenosti a podřízenosti (např. dlužník je roven věřiteli, kupující je roven prodávajícímu), všechny osoby mají ze zákona stejná práva a povinnosti.

2.3. Každý může činit jen to, co není zákonem zakázáno

Jedná se o tzv. zásadu legální licence, tj. o zásadu prostupující celým právním řádem upravená primárně v ústavním pořádku – Ústava ČR (čl. 2 odst. 4) a Listina základních práv a svobod (čl. 2 odst. 3).

2.4. Zákaz nikoho nepoškodit

Každý subjekt občanskoprávních vztahů je oprávněn ve vztazích vystupovat tak, jak uzná sám za vhodné, ale musí jednat v mezích zákona a nepoškozovat jiného na jeho osobnosti ani majetku nebo jinak.

2.5. Zásada ochrany slabší strany

Nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu a nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.

Za slabší stranu lze považovat toho, kdo je v daném vztahu fakticky slabší, např. spotřebitel, nezletilí, nájemce, pacient apod. Tato zásada se projevuje např. v ochraně spotřebitele a jeho práv v procesu uzavření nebo ukončení smlouvy s podnikatelem, kdy občanský zákoník v § 1814 explicitně uvádí, která jednání jsou zakázaná. Podnikatel je pro ilustraci povinen se zdržet ujednání, která jakkoliv omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo práva na náhradu újmy.

2.6. Rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany

Rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany

2.7. Zásada prevence

Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví či vlastnictví jiného.

2.8. Daný slib zavazuje a smlouvy mají být dodržovány

Pokud není smlouva dodržena, pak ten, kdo ji porušil, by měl nést následky svého jednání, kterým došlo k nedodržení podmínek smlouvy, a tedy nést příslušnou formu odpovědnosti.

Projevem této zásady je např. skutečnost, že smluvní strana by měla předně dostát svému závazku a od smlouvy je oprávněna odstoupit pouze v případech předpokládaných zákonem nebo výslovně dohodnutých ve smlouvě.

3. Subjekty občanskoprávních vztahů

Subjekty (osoby) občanskoprávních vztahů jsou nositeli práv a povinností, na které dopadají právní normy občanského zákoníku. Jen osoby mohou mít práva a povinnosti; např. přestože zvíře není dle občanského zákoníku věc, nemá práva ani povinnosti, ty má jen jeho majitel nebo ten, kdo se o něj v daný okamžik má starat (komu je zvíře svěřeno). Občanský zákoník vymezuje okruh těchto subjektů, když rozlišuje mezi osobami fyzickými a osobami právnickými. U osob občanského práva rozlišujeme právní osobnost a svéprávnost.

3.1. Fyzické osoby

Občanský zákoník vychází z předpokladu, že každá fyzická osoba nejen fakticky, ale i právně existuje:

• má právní osobnost, tj. způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, a
• je svéprávná, tj. je způsobilá pro sebe vlastním právním jednáním nabývat práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat); svéprávnost je závislá na rozumové a mravní vyspělosti jedince.

Právní osobnost

Právní osobnost vzniká narozením fyzické osoby, nikdo se jí nemůže ani částečně vzdát a zaniká smrtí fyzické osoby (nebo prohlášením za mrtvého soudem).

V plném rozsahu se právní osobnost dále přiznává i nenarozenému dítěti za podmínky, že se dítě narodí živé (tzv. nasciturus).

Svéprávnost

Fyzická osoba nabývá svéprávnost postupně v závislosti na vývoji své rozumové a mravní vyspělosti. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí (tj. dovršením osmnáctého roku věku). Dále se může stát plně svéprávným před nabytím zletilosti tak, že za podmínek stanovených zákonem uzavře manželství před osmnáctým rokem věku, anebo mu je plná svéprávnost přiznána na základě rozhodnutí soudu.

Omezení svéprávnosti

V případech, kdy člověk není schopen sám právně jednat v důsledku duševní poruchy, která není jen přechodná, může soud svéprávnost člověka omezit na dobu tří let. Je‑li zřejmé, že stav člověka se v této době nezlepší, soud může omezit svéprávnost až na dobu pěti let.

Soud nemůže člověka svéprávnosti úplně zbavit, ale je vždy povinen stanovit rozsah, v jakém je svéprávnost osoby omezena a omezení musí být dočasné.

Soud například může rozhodnout, že osoba, jejíž svéprávnost byla omezena, nesmí v rámci omezení uzavírat manželství či vstupovat do registrovaného partnerství. Soud také může omezit osobu jen pro případ nakládání s nemovitostmi (např. osoba nesmí uzavírat nájemní smlouvy) nebo pro případ smluvních vztahů (např. osoba nesmí činit nákupy věcí a zboží v hodnotě přesahující např. 10000 Kč).

Soud současně ustanoví osobě omezené na svéprávnosti opatrovníka, který ji bude v právním jednání zastupovat.

Deliktní způsobilost

Společně se svéprávností je fyzická osoba i deliktně způsobilá, tj. je odpovědná za své protiprávní jednání. V plném rozsahu se deliktní způsobilost nabývá ve stejný okamžik, kdy se fyzická osoba stává plně svéprávná, tj. dovršením osmnácti let věku, uzavřením manželství před osmnáctým rokem věku atd.

3.2. Právnické osoby

Vedle fyzických osob jsou subjektem občanskoprávních vztahů právnické osoby.

Občanský zákoník je definuje negativním vymezením tak, že za právnickou osobu považuje osobu odlišnou od osoby fyzické; jde o to, že právnické osoby reálně neexistují (přirozeně neexistují), jsou vlastně jen právní fikcí. Pozitivní vymezení právnické osoby je tento: jde o určitý organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má vlastní právní osobnost.

Právnické osoby mají stejně jako fyzické osoby právní osobnost (tj. způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti), a to od svého vzniku do svého zániku. Právnická osoba je organizovaný útvar s vlastní strukturou orgánů, jejichž prostřednictvím jiná osoba právně jedná v zastoupení za právnickou osobu.

Právnickou osobu lze založit za účelem dosažení zisku (ziskové právnické osoby) nebo jako útvar založený za jiným účelem než vytvářet zisk (tzv. neziskové právnické osoby), u nichž tvorba zisku není primární. Tento typ právnické osoby se používá pro dosahování veřejných nebo prospěšných účelů. Jde např. o spolky nebo společenství vlastníků jednotek.

Typologie a účel

Klasifikace typů právnických osob netvoří ucelený systém a je možné je členit dle různých kritérií. K základnímu členění náleží rozlišování právnických osob na korporace a fundace.

Korporace je právnická osoba, která je primárně založena na existenci osobní složky – společenství určitých fyzických či právnických osob (společníků, členů).

Na druhé straně stojí fundace jako typ právnické osoby, která de facto postrádá osobní složku a její podstatou je složka věcná – účelově vyčleněný majetek.

Přechodným typem právnické osoby mezi korporací a fundací je např. ústav založený za účelem provozování určité společensky nebo hospodářsky užitečné činnosti, který obsahuje jak složku osobní, tak složku věcnou.

Základní veřejnoprávní korporací je stát. K soukromoprávním korporacím náleží obchodní společnosti (veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost), družstva jako společenství neuzavřeného okruhu osob se vzájemnou podporou svých členů, spolky jako neziskové korporace, společenství vlastníků aj. Typickou soukromoprávní fundací je nadace.

Veřejnoprávní fundací jsou fondy (např. Státní fond životního prostředí).

Občanský zákoník výslovně zakazuje založit právnickou osobu za účelem porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména mělo‑li by jejím účelem být:

• popření nebo omezení osobních, politických nebo jiných práv osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo
• rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti nebo
• podpora násilí nebo
• řízení orgánu veřejné moci nebo výkonu veřejné správy bez zákonného zmocnění.

Ustavení

Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě způsobem stanoveným zvláštním právním předpisem.

Vznik

Právnická osoba zřízená právním jednáním zakladatelů vzniká dnem zápisu (tzv. registrační princip) do veřejného rejstříku (např. obchodní rejstřík, rejstřík nadací), kdežto vznik právnické osoby zřizované zákonem se zpravidla váže ke dni nabytí účinnosti zákona.

Veřejný rejstřík

Do veřejného rejstříku se o právnické osobě povinně zapíše den jejího vzniku, den jejího zrušení s uvedením právního důvodu a den jejího zániku, jakož i její název, adresa sídla a předmět činnosti, jméno a adresa bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje, a údajů o dni vzniku nebo zániku jejich funkce.

Veřejné rejstříky právnických osob jsou přístupné každému zájemci; každý do nich může nahlížet a pořizovat si z nich výpisy, opisy nebo kopie. Byl‑li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném údaji nemohl vědět. Neodpovídá‑li zveřejněný údaj zapsanému údaji, nemůže se ten, jehož se údaj týká, vůči jiné osobě dovolat zveřejněného údaje; prokáže‑li se však, že zapsaný údaj jí byl znám, může proti ní namítnout, že zveřejněný údaj zapsanému neodpovídá.

Zánik

Proces zániku právnické osoby je stejně jako proces vzniku v zásadě dvoufázový. Nejprve dochází k samotnému zrušení právnické osoby.
Ke zrušení právnické osoby dochází

• dobrovolně – právním jednáním, uplynutím doby, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo
• dosažením účelu, pro který byla ustavena.

V rámci procesu zrušení právnické osoby může dojít v některých případech k vypořádání majetku právnické osoby a vyrovnání jejích dluhů v likvidaci. Ke zrušení právnické osoby bez likvidace dochází typicky tehdy, přechází‑li celé její jmění na jejího právního nástupce (např. v rámci přeměny právnické osoby).
Další fází zániku právnické osoby je výmaz z veřejného rejstříku. Právnická osoba zapsaná do veřejného rejstříku zaniká dnem výmazu z veřejného rejstříku, zatímco právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká skončením likvidace.

4. Rodinné právo

Součástí občanského práva je dále soubor právních norem, které upravují vzájemné právní vztahy, povinnosti a práva příbuzných osob, manželů, osob sešvagřených a osob, které nahrazují péči rodičů (poručníků, pěstounů).

Z pohledu subjektů se právo rodinné dále člení na:

• právo manželské,
• právo rodičů a dětí a
• právo, které upravuje vztahy obdobné rodinným vztahům.

4.1. Pojem manželství

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví zákon a jeho hlavním účelem je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.

4.2. Vznik

Manželství vzniká na základě sňatečného prohlášení spočívající ve svobodném a úplném souhlasném projevu vůle muže a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství.

Český právní řád zná dvě formy uzavření manželství:

• sňatek občanský (civilní) a
• sňatek církevní.

4.3. Překážky uzavření manželství

Vstoupit do manželství nemohou všechny fyzické osoby, ale pouze ty osoby, které splňují požadavky kladené na ně zákonem. Občanský zákoník totiž výslovně stanoví překážky uzavření manželství. K těmto překážkám náleží např. nedostatečná svéprávnost fyzické osoby, která hodlá vstoupit do manželského svazku. Jedná se o případ, kdy nezletilý hodlá uzavřít sňatek, přičemž nezletilý nenabyl plné svéprávnosti ani mu nebyla plná svéprávnost přiznána soudem. Nebo se jedná o osobu, jejíž svéprávnost byla pro duševní poruchu soudem omezena a toto omezení se vztahuje i na uzavření manželství. K dalším překážkám uzavření manželství náleží existence blízkého příbuzenství osob, trvající vztah náhradního rodičovství, existence jiného manželství nebo registrovaného partnerství.

4.4. Neplatnost manželství

Dojde‑li přes existenci některé z ­­­uvedených překážek k uzavření manželství, soud prohlásí manželství za neplatné, avšak pouze na návrh toho, kdo má na prohlášení neplatnosti manželství právní zájem. Právní zájem na určení neplatnosti manželství může mít i stát vzhledem k tomu, že s uzavřením manželství jsou spojeny některé změny v právním postavení člověka právě ve vztahu ke státu (dávky, daně apod.).

Neplatnost manželství může spočívat:

• v nedostatku osob snoubenců (např. snoubenci jsou nedostatečně svéprávní; manželství uzavírá osoba, která setrvává již v jiném manželství),
• ve vadě samotného sňatečného prohlášení snoubenců (např. snoubenec přistupoval k sňatku pod nátlakem způsobeným fyzickým či psychickým násilím či v důsledku omylu).

Tyto vady však nejsou zásadního charakteru, proto zákon v některých případech umožňuje neplatné manželství zhojit. Pokud uzavření manželství bránila zákonná překážka (např. jednomu ze snoubenců byla svéprávnost soudem omezena i na uzavírání manželství a manželství bylo přesto uzavřeno, považuje se sice za platné (dokud není soudem prohlášeno za neplatné) a trvající, ale je vadné, přičemž např. tuto vadu lze zhojit. Bylo‑li manželství soudem prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené a platí, že zúčastněné osoby manžely nikdy nebyly.

4.5. Zdánlivé manželství

Zákon pamatuje také na manželství zdánlivé neboli putativní.

V takovém případě manželství nikdy nevznikne a soud svým rozhodnutím pouze prohlašuje, že manželství není.

Manželství je zdánlivé tehdy, nastane‑li pochybení zásadního charakteru, které může spočívat v závažném nedostatku, jenž se týká osob snoubenců, sňatečného projevu nebo procedury uzavření manželství.

Manželství nevznikne tehdy, pokud alespoň u jedné z osob, které hodlaly uzavřít manželství, nebyly v projevu vůle o vstupu do manželství nebo ve sňatečném obřadu nebo v souvislosti s ním splněny takové náležitosti, na jejichž splnění je pro vznik manželství třeba bezvýhradně trvat (zásadním pochybením je např. skutečnost, že orgán církve či náboženské společnosti, který prohlášení snoubenců v rámci církevního sňatku přijímal, k takovému jednání nebyl podle jiného předpisu oprávněn).

Právo uzavírat platně manželství snoubenců mají pouze církve a náboženské společnosti registrované ve smyslu zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů, pokud k tomu získají potřebné oprávnění. Aby toto oprávnění mohlo být církvi nebo náboženské společnosti uděleno, musí splnit podmínky uvedené v ustanovení § 11 tohoto zákona.

4.6. Zánik

Manželství zaniká:

• rozvodem manželství (rozhodnutí o zrušení manželství),
• prokázanou smrtí manžela či prohlášením za mrtvého a
• dále změnou pohlaví některého či obou z manželů.

4.7. Některé otázky spojené s manželstvím

S manželstvím jsou spojeny otázky společného bydlení manželů, společného jmění manželů, resp. uspořádání majetkových poměrů mezi manželi, vzájemnou vyživovací povinnost mezi manželi apod.

4.8. Příbuzenství a švagrovství

Občanský zákoník v části pojednávající o rodinném právu obsahuje rozsáhlou úpravu vztahů mezi příbuznými, zejména rodiči a dětmi. Tento vztah je založen na principu, že rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva, a těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní‑li tak, nepřihlíží se k­­ tomu.

Občanský zákoník pamatuje nejen na situace ideálního nebo chtěného a předpokládaného uspořádání rodinných vztahů, ale také na situace opačné, kdy stát prostřednictvím rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu státu zasáhne a vztahy nastaví a upraví. Jde například o ustavení poručníka nezletilým, opatrovníka osobám omezených ve svéprávnosti, ústavní výchovu, úpravu práv rodičů k dětem po rozvodu apod.

5. Věci a věcná práva

Věci a věcná práva

5.1. Předmět majetkových práv

Předmětem právní úpravy majetkových práv jsou věci v právním smyslu.

5.2. Pojem a pojmové znaky

Co se rozumí věcí, občanský zákoník výslovně stanoví tak, že za věci se v právním smyslu považuje vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.

Pojem věci v právním smyslu stojí na třech znacích, které musí být splněny současně:

• rozdílnost od osoby,
• schopnost sloužit potřebě lidí (užitečnost),
• ovladatelnost (např. přírodní sily jako vítr, světlo nebo voda mohou být věcí v právním smyslu – zásadně předmětem obchodu - jen, jsou‑li ovladatelné.

5.3. Rozdělení věcí

Základní členění věcí spočívá v členění věcí na věci hmotné a věci nehmotné.

Hmotné věci jsou ovladatelné a mají povahu samostatného předmětu (např. automobil, dům), zatímco věci nehmotné jsou práva, jejichž povaha to připouští (např. pohledávka věřitele vůči dlužníku) a jiné věci bez hmotné podstaty (např. obchodní tajemství, oprávnění ze služebnosti).

Věci je dále možné členit na:

• věci nemovité nebo movité,
• věci individuálně určené (např. originál šperku) nebo věci druhově určené 
  (např. balíček žvýkaček) a
• věci zastupitelné (např. potraviny) nebo nezastupitelné, které nemohou být nahrazeny jinou věcí téhož druhu (např. originál malby).

5.4. Věcná práva

S věcmi v právním smyslu úzce souvisí takzvaná věcná práva. Podstata věcných práv spočívá v tom, že oprávněná osoba má jejich prostřednictvím možnost sama v mezích zákona vykonávat přímé (tj. nezprostředkované) právní panství nad individuálně určenou (tj. konkrétní) věcí bez jakéhokoliv zprostředkování jinou osobou.

Oprávněná osoba ovšem nesmí svým jednáním zasahovat do práv a povinností jiných osob způsobem, který občanský zákoník neumožňuje či dokonce výslovně zakazuje. Takové jednání by bylo zjevným zneužitím práva a protiprávním činem. Všechny ostatní osoby jsou vůči oprávněné osobě povinny nekonat, tj. buď se zdržet vlastního aktivního chování k věci anebo strpět chování osoby oprávněné z věcného práva. Z tohoto pravidla stanoví zákon výjimku např. v případě použití cizí věci v případě stavu nouze (v případě ohrožení života nebo zdraví osob) nebo v naléhavém veřejném zájmu, pokud sledovaného cíle nelze dosáhnout jinak než právě použitím cizí věci.

Základní charakteristikou věcných práv je jejich působení vůči všem ostatním osobám, které mají povinnost vůči vlastníku věci zdržet se vlastního aktivního jednání vůči vlastníkově věci, anebo strpět chování vlastníka věci; respektování ze strany třetích osob je vlastník věci oprávněn vynucovat. Lze hovořit o absolutní povaze věcných práv (pozn.: věcná práva jsou zařazena do části třetí občanského zákoníku, který nese označení absolutní majetková práva).

Vlastník může vymáhat věc po každém, kdo mu ji neoprávněně zadržuje a bránit se vůči každému neoprávněnému zásahu do svého vlastnického práva. Vlastnické právo je možné omezit pouze zákonem, anebo dohodou uzavřenou s jinou osobou.

Občanský zákoník obsahuje v části třetí uzavřený výčet věcných práv, který nelze ani výkladem rozšiřovat. Tato věcná práva se dále člení na:

• věcná práva k věci vlastní,
• věcná práva k věci cizí,
• držbu.

Věcná práva k věci vlastní

Věcným právem k věci vlastní je dle občanského zákoníku:

• právo vlastnické a
• právo spoluvlastnické.

Základním věcným právem je právo vlastnické.

Subjektem vlastnického práva k jedné věci nebo k souboru věcí může být jedna osoba (tj. jeden vlastník) nebo více osob (tj. spoluvlastníci). Je‑li tedy subjektem vlastnického práva k jedné věci nebo k souboru věcí více osob společně, jedná se o spoluvlastnictví.

Spoluvlastnictví může být podílové anebo bezpodílové. Je‑li věc rozdělena reálně na reálné podíly, jedná se o reálné spoluvlastnictví (např. pozemek oddělený zídkami), a naopak, jsou‑li podíly jednotlivých spoluvlastníků jen ideální (myšlené), jedná se o ideální spoluvlastnictví (např. spoluvlastnictví bytu).

Věcná práva k věci cizí

Druhou skupinu věcných práv, a to věcných práv k věci cizí, představuje:

• právo zástavní,
• právo podzástavní,
• právo zadržovací,
• právo předkupní,
• věcná práva odpovídající věcným břemenům (věcná břemena se dělí na služebnosti a reálná břemena),
• právo stavby a
• správa cizího majetku.

Toto dělení spočívá na základě, že věcná práva k věci cizí poskytují nevlastníkovi věci možnost nakládat v mezích zákona s určitou věcí způsobem, který zákon dovoluje, a vlastník věci je zákonným způsobem omezen ve výkonu svých práv ve prospěch nevlastníka (např. právo jízdy po cizím pozemku).

6. Dědické právo

Svébytnou povahu mají právní vztahy týkající se dědictví. Jsou upraveny v hlavě III části třetí občanského zákoníku a patří mezi absolutní majetková práva. Dědictví zahrnuje právní úpravu pro případ smrti fyzické osoby.

Obsahuje zejména:

• dědickou způsobilost a nezpůsobilost,
• pořízení pro případ smrti
  • závěť
  • dědická smlouva,
• úpravu dědictví ze zákona a šest tříd dědiců,
• odúmrť,
• odkaz apod.

7. Závazkové právo, věřitel a dlužník

Závazkové právo (neboli právo obligační) se řadí mezi relativní majetková práva, kdy relativita představuje vzájemný vztah dvou subjektů – a to věřitele na jedné straně a dlužníka na straně druhé.

V závazkovém právním vztahu má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění (tj. má vůči dlužníku určitou pohledávku) a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

Pohledávka představuje subjektivní právo věřitele požadovat po dlužníku určité plnění a dluh představuje na druhé straně subjektivní povinnost dlužníka uspokojit věřitele.

Závazkové právo je komplexně upraveno v části čtvrté občanského zákoníku, které nese označení Relativní majetková práva.

7.1. Obsah

Ze závazku je dlužník povinen:

• něco dát,
• něco vykonat,
• něčeho se zdržet či
• něco strpět.

Věřitel je oprávněn to od dlužníka vyžadovat.

7.2. Vznik

Závazkový vztah věřitele a dlužníka může vzniknout:

• na základě uzavřené smlouvy,
• na základě jiného jednostranného právního jednání,
• z protiprávního jednání,
• z protiprávní události,
• z protiprávního stavu anebo
• z jiné skutečnosti, kterou je např. rozhodnutí soudu ve věci.

7.3. Smlouva

Nejčastějším způsobem vzniku závazků je smlouva. Z návrhu na uzavření smlouvy musí být jasně patrné, že osoba ho činící má v úmyslu uzavřít konkrétní smlouvu s určitou osobou.

Návrh na uzavření smlouvy musí být přijat (akceptován) druhou, resp. všemi smluvními stranami (jedná‑li se o smlouvu vícestrannou). Smluvní strany musí specifikovat obsah smlouvy.

Občanský zákoník obsahuje řadu tzv. smluvních typů (tradičně a dlouhodobě uplatňovaných a užívaných smluv ustáleného obsahu). Často užívanými typy smluv jsou smlouva darovací, kupní, o dílo, nájemní, pojistná apod.

Vedle smluvních typů lze uzavírat smlouvy inominátní (nepojmenované), které nelze podřadit pod konkrétní smluvní typ nebo obsahují náležitosti obvyklé pro více smluvních typů; vždy nicméně obsahují konkrétní práva a povinnosti – závazek a vyjadřují vůli smluvních stran se smlouvou řídit. Tyto smlouvy nejsou neobvyklé.

7.4. Změna

Závazkový vztah věřitele a dlužníka není po celou dobu své existence vztahem neměnným. Závazkový právní vztah je možné měnit v obsahu samotného závazku nebo přímo v osobě věřitele či dlužníka. Závazek se mění ve svém obsahu tehdy, dojde‑li k dohodě stran o změně obsahu tak, že se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem, jehož obsahem může být změna druhu i množství. Změna v osobě věřitele nastává například tehdy, postoupí‑li věřitel svou pohledávku třetí osobě, která vstoupí do jeho práv a povinností jako nový věřitel, aniž by k tomu bylo zapotřebí souhlasu dlužníka. Změna v osobě dlužníka nastane například tehdy, když se třetí osoba po předchozím souhlasu věřitele domluví s dlužníkem, že převezme jeho dluh a bude ho za něj plnit věřiteli.

7.5. Zánik

Závazkový vztah mezi věřitelem a dlužníkem by měl v nejlepším případě zaniknout řádným plněním dluhu ze strany dlužníka za stanovených podmínek jako je čas a místo plnění. Dlužník, který řádně a včas neplní svůj dluh, je v prodlení. Věřitel se dostane do prodlení, pokud nepřijal dlužníkem řádně nabídnuté plnění, nebo dlužníku neposkytl součinnost nutnou ke splnění dluhu.

7.6. Zajištění a utvrzení dluhu

Pro zvýšení jistoty, resp. pravděpodobnosti, že dlužník dostojí své povinnosti a bude věřiteli plnit včas a řádně a pro případy selhání dlužníka, zakotvil občanský zákoník nástroje, které právní teorie i praxe označuje jako zajištění a utvrzení dluhů. Zajištění věřitele vede k tomu, že v případě, kdy dlužník nebude plnit svůj dluh, věřitel se bude moci uspokojit jiným způsobem z prostředku zajištění (např. ručení ručitele či poskytnutí jistoty ve formě zřízení zástavního práva). Naproti tomu utvrzení dluhu neprohlubuje jistotu věřitele ani mu neposkytuje možnost uspokojit se náhradním plněním, ale slouží jako preventivní prostředek či k ulehčení procesní pozice při následném případném soudním sporu. Občanský zákoník upravuje pouze dva instituty utvrzení dluhu, a to uznání dluhu a sjednání smluvní pokuty, kterou dlužník zaplatí věřiteli tehdy, poruší‑li smluvenou povinnost.

8. Závazky z deliktů

Závazky z deliktů, tj. náhrada nemajetkové a majetkové újmy, jsou zakotveny v části občanského zákoníku, která upravuje relativní majetková práva (hlava III části čtvrté).

8.1. Deliktní způsobilost

Jak bylo uvedeno dříve, společně se svéprávností jsou subjekty občanskoprávního vztahu nadány také deliktní způsobilostí, tj. odpovědností za své protiprávní jednání a za následky, které svým protiprávním jednáním způsobí jinému.

8.2. Prevence

V deliktním právu se ponejvíce projevuje princip prevence, na jehož základě je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Jedná se o obecnou prevenční povinnost, kterou každý musí dodržovat, pokud tak vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, bez ohledu na to, zda pro něj povinnost vyplývá ze smlouvy nebo z obecné právní povinnosti.

8.3. Předpoklady odpovědnosti za škodu

Aby mohla vzniknout povinnost k náhradě škody, je potřeba splnit základní předpoklady, které se se vznikem této povinnosti pojí. Mezi základní předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu řadíme:

• porušení právní povinnosti (protiprávnímu jednání),
• vznik škody,
• mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody existuje příčinná souvislost (kauzální nexus),
• zavinění.

Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je zpravidla dána tehdy, jestliže by bez porušení právní povinnosti škoda nenastala. Jinými slovy, nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je, aby mezi protiprávním jednáním anebo škodní událostí na straně jedné a škodou na straně druhé existoval vztah příčiny a následku.

Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn.

Na různé kombinaci obou prvků a stupňů jejich intenzity jsou založeny různé formy a stupně zavinění:

• úmysl přímý – osoba věděla, že svým jednáním způsobí daný následek, a chtěla jej způsobit,
• úmysl nepřímý – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, a byla s tímto následkem srozuměna pro případ, že následek nastane,
• nedbalost vědomá – osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že jej nezpůsobí,
• nedbalost nevědomá – osoba nevěděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla.

Vymezení forem a stupňů zavinění občanské právo nezná a jednotlivé definice jsou přebírány z práva trestního.

8.4. Okolnosti vylučující protiprávnost

Může nastat situace, kdy škůdce určitou újmu poškozenému sice způsobil, ale bylo by krajně nevhodné po něm požadovat náhradu újmy. Občanský zákoník na tyto situace pamatuje a stanoví případy okolností vylučujících povinnost k náhradě újmy. Takovým jednáním je např. jednání v krajní nouzi a v nutné obraně.

8.5. Majetková a nemajetková újma

Občanský zákoník striktně rozlišuje mezi majetkovou újmou (škodou) a nemajetkovou újmou.

Škoda neboli újma na jmění představuje jakoukoli ztrátu na majetku. Škodou se tedy rozumí pouze újma na majetku. Nejedná se přitom pouze o škodu skutečnou (výše, o kterou se hodnota majetku snížila), ale i o ušlý zisk (výše, o kterou se hodnota majetku nezvýšila, ačkoliv se zvýšit mohla nebo měla).

Za nemajetkovou újmu je možné považovat jakoukoli újmu, která pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na majetku, ale zásah do zdraví, cti, soukromí osoby apod.

8.6. Náhrada majetkové újmy

Je‑li poškozenému způsobena majetková újma (škoda), přicházejí v zásadě v úvahu dva způsoby náhrady škody:

• navrácení v předešlý stav,
• náhrada v penězích.

Občanský zákoník preferuje náhradu majetkové újmy uvedením do původního stavu a teprve tehdy, není‑li to možné, škůdce bude hradit škodu v penězích.

Současně je ale dána možnost, aby poškozený namísto náhrady uvedením do původního stavu žádal zaplacení náhrady v penězích.

Náhrada majetkové újmy (tj. škoda na majetku) se poškozenému hradí vždy.

8.7. Náhrada nemajetkové újmy

Naproti tomu náhrada nemajetkové újmy se poskytuje ve formě tzv. zadostiučinění, které může mít celou řadu podob (např. omluva). Dalším specifikem nemajetkové újmy je skutečnost, že poškozenému se hradí jen tehdy, když se na její náhradě strany výslovně dohodnou, případně tak lze učinit smlouvou ve prospěch třetího a dále v případech, které stanoví občanský zákoník (např. při ublížení na zdraví se platí za vytrpěnou bolest či ztížení společenského uplatnění).