1. Pramen práva

Univerzální systém pramenů práva neexistuje, výrazně se zde projevuje tradice, značnou úlohu má i doktrína. V moderním státě vzrůstá význam předpisů.

Pojem pramene práva však není jednoduché vysvětlit, v právní teorii lze vystopovat trichotomii významu tohoto pojmu:

  • pramen práva v materiálním slova smyslu
  • pramen práva ve formálním slova smyslu
  • pramen práva v gnoseologickém slova smyslu

Pramenem práva ve formálním slova smyslu se rozumí taková forma, která obsahuje právní normy. Pravidlo, které má státem uznanou formu pramene práva, je právní normou. Formálním pramenem práva se tedy rozumí to, co je právem. To, co nám vymezuje práva a povinnosti. To, co obsahuje právní normy.

Pod pojmem pramen v materiálním slova smyslu rozumíme zdroje obsahu práva, prameny determinující obsah právních norem - např. stav dané společnosti, státu a politického režimu, její tradice a zvyklosti, technologickou, ekonomickou a kulturní úroveň, vliv mezinárodního společenství, resp. jednotlivých států a jejich právních systémů, dosažený stupeň vývoje lidské civilizace, resp. příslušného civilizačního okruhu. V zásadě se materiálními prameny práva rozumí společenskohistorický kontext, ve kterém právo vzniká, jsou to především určité zájmy, které se do obsahu práva promítají.

Materiální pramen práva naopak označuje jevy, které jsou důvodem, proč je právo takové, jaké je. Je to tedy označení původu práva, důvod právní regulace a účel, který má tato regulace plnit.

V gnozeologickém pojetí jde o prameny poznání práva. Toto pojetí je širší nežli pojetí formálních pramenů práva. Jedná se o veškeré informace o právu a jeho společenském působení. Zdrojem nemají být jen zákony a jiné právní předpisy a precedenty (tj. prameny práva ve formálním slovy smyslu), resp. mezinárodní smlouvy, ale i individuální právní akty (judikatura), smlouvy, právní literatura, dokumentace legislativního procesu apod.

V dalším výkladu tohoto učebního textu se budeme zabývat pramenem práva ve formálním slova smyslu, a to právními předpisy.

Právní předpis je výsledkem záměrné činnosti nazývané legislativní proces (v širokém slova smyslu), jedná se o takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které obsahuje právní normy jako předem daná pravidla chování. Právní normy jsou v této formě vytvářeny jako předem daná pravidla chování.

Právní předpisy jsou typickým pramenem práva pro kontinentální typ právní kultury.

Kontinentální typ právní kultury se vytvořil pod vlivem římskoprávní tradice a přirozenoprávní teorie v její racionalistické podobě na přelomu 18. a 19. století. Geograficky je rozšířen nejen v kontinentální Evropě, ale v modifikované podobě i ve většině států světa - v Asii, Africe, Latinské Americe, kde se v 19. století projevilo působení tehdejších koloniálních mocností - zejména Francie, Španělska, Belgie, Holandska, Portugalska. V jeho rámci lze hovořit o několika okruzích. Právní řád ČR patří k okruhu románsko‑germánskému. Vyznačuje se zejména důrazem na tzv. psané právo. Základním pramenem práva v kontinentálním typu právní kultury je zákon, typické je kodifikační úsilí o shrnutí právní materie do velkých celků – kodexů).

Typickým pro tento druh pramene práva je jeho hierarchická výstavba, která je vytvořena na základě jejich právní síly. Tato právní síla souvisí zejména s postavením orgánu, který „právo vytvořil“ – normotvorným orgánem veřejné moci. Nejvyšší právní sílu mají v tomto právním prostředí zákony, resp. ústavní zákony.

Právní předpisy ve formě zákonů mají, pokud jde o hlavní právní odvětví, v kontinentálním typu právní kultury podobu zákoníků (kodexů). Zákoníky či kodexy upravují uceleně právní problematiku určitého právního odvětví nebo alespoň jeho převážné části. V právních řádech kontinentálního typu právní kultury se vyskytují nejméně čtyři zákoníky:

  • občanský zákoník,
  • trestní zákoník,
  • občanský soudní řád,
  • trestní řád.