2. Ústava ČR

1. Teoretická východiska

Chceme‑li pochopit pojem ústava, je nutné pochopit i­­­­­ pojem odvozený od slova ústava či konstituce, a to pojem konstitucionalismus.

Konstitucionalismus je forma vlády spočívající v tom, že lid, zdroj veškeré státní moci, omezuje její vykonávání ústavou. Jedná se tedy o vládu lidu prostřednictvím ústavy.

V rámci konstitucionalismu není možné, aby státní moc byla soustředěna v rukách jediného člověka, a je výslovně dbáno i na prospěch menšin, opozice a zejména subjektivních lidských práv všech členů společnosti. Svou podstatou je tedy nutně založen na pluralismu a principu rovnosti občanů.

Mezi klíčové rysy demokratického konstitucionalismu, který se vyvinul po roce 1989, patří přechodný a nadnárodní rozměr, v němž:

• soudy mají rozhodující slovo při tvorbě politiky na základě soudního přezkumu a ústavní nadřazenosti,
• ústavní zákony - zejména v rozsáhlých textech - jsou upřednostňovány před demokratickou politikou a projednáváním a
• nadnárodní normy a instituce mají větší vliv na vnitrostátní právo a vnitrostátní instituce, ne‑li je nahrazují.

Konstitucionalismus může být založen jen na pluralitním základě, který vychází z rovnosti občanů a z plurality politických stran a hnutí. Je třeba připomenout, že i autokratické režimy totalitní měly či mají své ústavy, které se však vyznačují více či méně nominální hodnotou (jsou ústavami podle jména).

Formálně lze ústavu vymezit doktrinálně v kontinentálním pojetí jako základní zákon, přičemž její základní povaha spočívá v nadřazenosti nad ostatními zákony a ve vrcholné společenské důležitosti.

Ústava se vyznačuje značnou mírou obecnosti, část jejích ustanovení přímo vyžaduje konkretizaci právními normami běžných zákonů (explicitně, implicitně).

Klasická ústava je vždy spjata s politickým vývojem, přičemž:

• utvrzuje nové pořádky a instituce,
• normativně vymezuje postavení subjektů práva (občana, poslance, vlády apod.),
• upravuje obecné principy právních vztahů,
• zakotvuje konkrétní instituty ústavy (dílčí),
• mohou být i upraveny státní symboly, kontinuita či diskontinuita s předchozím právním řádem, vztah k mezinárodnímu právu,
• zakotvuje globální instituty ústavy (globální struktura ústavy).

Globální instituty ústavy jsou případně konkretizovány v tzv. konkrétních, dílčích institutech ústavy (např. v rámci výkonné moci upravuje postavení a činnost vlády).

Ústava může být přijata jako ústavní kodex, tj. jako jeden akt, nebo více normativních aktů.

Strukturálně ústavy obsahují:

• preambuli, kde jsou shrnuty cíle ústavy, historické podmínky jejího vydání,
• ústavní instituty (dvě klíčové části ústavní materie)
  • systém vrcholných orgánů státu (forma vlády),
  • základní práva člověka a občana (status fyzické osoby).

Ústava v podobě normativního systému pak obsahuje:

• ústavní normy jakožto obecné principy (např. „stát je založen na demokratických principech“),
• ústavní normy stanovící práva a povinnosti (např. „právo pokojně se sdružovat je zaručeno“),
• ústavní normy konstitutivní.

Obsahem ústavněprávních norem je i systém vztahů odpovědnosti. Ta je naplněna:

• jednáním, jímž jsou porušena ustanovení ústavy,
• nečinností,
• jinou činností, je‑li předpokládána činnost právě určitého druhu (např. složení slibu s výhradou).

Jako ústavněprávní sankce přichází v úvahu např.:

• zrušení zákona,
• odvolání orgánu, kdy ústavní orgán nenaplní podmínky ústavněprávní odpovědnosti,
• rozpuštění orgánu,
• ztráta mandátu,
• zrušení výsledku voleb.

Ústava může být realizována:

• vydáním právního předpisu (ústavního zákona, zákona apod.),
• rozhodnutím orgánu (aktem aplikace práva – např. jmenování člena vlády a pověřením jej řízením ministerstva),
• kontrolní činností (např. interpelace),
• rozhodováním sporů (rozhodování Ústavního soudu),
• činností fyzických či právnických osob (podání ústavní stížnosti),
• jednáním ústavních orgánů navenek státu (pravomoc prezidenta republiky zastupovat stát navenek).

Neexistuje univerzálně platný model pro přijetí ústavy. Jako nedemokratický způsob je vnímána tzv. oktrojovaná ústava (vnucená), jako demokratický způsob přijetí ústavy se rozumí přijetí ústavy v referendu anebo parlamentem.

Jako způsoby přijetí ústavy rozlišujeme:

• ústavodárná moc originární
  • subjekt tvoří ústavu v situaci, kdy vznikají nové státy, probíhají revoluce, zásadně se mění politický režim,
  • stará ústava je suspendována, nový systém je ve zrodu,
  • tato moc není založena ústavou,
  • ústavodárná shromáždění (konstituanta),
• ústavodárná moc odvozená,
  • je předvídaná již ústavou, tj. stanoví způsoby eventuálních změn ústavy samé.

Změny ústavy může provádět tentýž subjekt, co ústavu přijal nebo subjekt odlišný, přičemž většinou existuje zvláštní procedura na rozdíl od změn obyčejných zákonů; rozlišujeme tudíž ústavu rigidní (snaha o stabilitu, konzervaci ústavních poměrů) a ústavu flexibilní. Ústavodárce může vyloučit změnu určitých částí ústavy nebo některých právních institutů (např. čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR – „Změna podstatných náležitostí demokratického státu je nepřípustná.“).

2. Ústavní vývoj 1989-1992

Pádem komunistického režimu v listopadu 1989 započalo hektické ústavní období Československa. Od listopadu 1989 do roku 1992 bylo přijato celkem 51 ústavních zákonů. Docházelo tím nejen ke změně ústavních podmínek v Československu, ale zároveň i k předobrazu budoucího rozdělení státu.

Již 29. listopadu 1989 byl přijat ústavní zákon č. 135/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. Tento ústavní zákon zrušil čl. 4 Ústavy, tzv. vedoucí úlohu Komunistické strany Československa a upravil ustanovení týkající se Národní fronty a kulturní politiky.

Následně byly přijímány ústavní zákony k rekonstrukci Federálního shromáždění, České národní rady, Slovenské národní rady a národních výborů všech stupňů.

V červnu 1990 se uskutečnily po dlouhé době pluralitní volby, před tím došlo ke změně Ústavy v tom smyslu, že se vázaný mandát poslance změnil na volný mandát.6)

Federální shromáždění vzešlé z červnových voleb mělo být tzv .konstituantou, tj. parlamentem, který měl připravit novou ústavu. Turbulentní období vztahů mezi národními republikami ve federaci však vyvrcholilo krizí.

Nicméně ještě v lednu 1991 byla přijata Listina základních práv a svobod, která byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.

Na státoprávní rozpory se pokusilo reagovat přijetí zákona č. 327/1991 Sb., o referendu. Podle ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 tohoto zákona mohly být v referendu předloženy občanům České a Slovenské Federativní Republiky k rozhodnutí zásadní otázky formy státoprávního uspořádání České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž o návrhu na vystoupení ČR nebo Slovenské republiky z České a Slovenské Federativní Republiky lze rozhodnout jen referendem. Úskalí však přineslo ustanovení čl. 7 tohoto zákona, podle kterého zákon Federálního shromáždění stanoví způsob provádění referenda. Jelikož tento prováděcí zákon nebyl přijat, nebyl tento ústavní zákon nikdy uplatněn.

Po volbách do parlamentů federace i národních republik však situace nabrala mnohem razantnější spád. Dne 17. července 1992 byla vyhlášena Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky.

Dne 1. září 1992 pak Slovenská národní rada schválila Ústavu Slovenské republiky. Podle ustanovení čl. 1 této ústavy je Slovenská republika svrchovaný, demokratický a právní stát. Podle ustanovení čl. 7 pak Slovenská republika může na základě svobodného rozhodnutí vstoupit do státního svazku s jinými státy. Právo vystoupit z tohoto svazku není možné omezit. O vstupu do státního svazku s jinými státy nebo o vystoupení z tohoto svazku se rozhodne ústavním zákonem a referendem. Podle ustanovení čl. 152 odst. 1 ústavní zákony, zákony a ostatní obecně závazné právní předpisy zůstávají na území Slovenské republiky v platnosti, pokud neodporují této ústavě. O neplatnosti právních předpisů měl rozhodovat Ústavní soud Slovenské republiky.

Zánik československé federace byl dohodnut politicky a následně stvrzen ústavními zákony:

• ústavním zákonem č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky a jeho přechodu na ČR a Slovenskou republiku,
• ústavním zákonem č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky.

Ústavní zákon o dělení majetku stanovil, že dělení majetku má vycházet z:

• územního principu,
• princip podílu počtu obyvatel 2:1.

Tento ústavní zákon o dělení majetku federace předpokládal uzavření dohody mezi ČR 
a Slovenskou republikou, jejímž předmětem měl být zejména závazek převzetí ústavního zákona do právních řádů nástupnických států ke dni zániku ČSFR a společný výklad tohoto ústavního zákona oběma stranami dohody.

Podle ústavního zákona o zániku federace uplynutím dne 31. prosince 1992 zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika a nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky se staly ČR a Slovenská republika. Působnost České a Slovenské Federativní Republiky, která jí byla svěřena ústavními a jinými zákony, přechází na ČR a na Slovenskou republiku dnem 1. ledna 1993. Zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zanikly:

• státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky,
• ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory České a Slovenské Federativní Republiky,
• rozpočtové a příspěvkové organizace napojené na státní rozpočet České a Slovenské Federativní Republiky,
• státní organizace v působnosti České a Slovenské Federativní Republiky, které byly zřízeny zákonem.

Zajímavostí bylo ustanovení čl. 3 odst. 2 ústavního zákona, podle kterého ČR a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní Republiky.

3. Ústava ČR

Ústava ČR byla přijata Českou národní radou dne 16. prosince 1992 a publikována ve Sbírce zákonů s účinností k 1. 1. 1993, jako ústavní zákon č. 1/1993 Sb.

Ústava ČR představuje základní zákon ČR, který je právním předpisem nejvyšší právní síly v rámci právního řádu, a ostatní zákony s ní musí být v souladu.

 Ústava ČR je zásadním předpisem, který ve svém obsahu upravuje hlavní aspekty společenského pořádku určující zásady státního zřízení, strukturu státní moci, její subjekty i způsoby výkonu této moci, stanoví základní práva, svobody a povinnosti občanů, je směrnicí pro tvorbu práva, jeho interpretaci i realizaci. Ústava je normativním aktem platného práva, který tvoří základ celého systému právního státu a jednotlivá právní odvětví se pak od ústavy odvíjejí.

Formálně se Ústava ČR skládá z preambule, 8 hlav a celkem 113 článků. Ve svém obsahu se zabývá základními principy politické, ústavní a státní moci. Podstatnou část obsahu ústavy zahrnuje úprava struktury státní moci a její dělba na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Dále je upraveno postavení Nejvyššího kontrolního úřadu, České národní banky a územní samosprávy. V přechodných a závěrečných ustanoveních je zakotvena kontinuita a diskontinuita státní moci.

Ústava ČR ve svých základních ustanoveních vymezuje podstatu státu, základy politického systému, který je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy, rigiditu ústavy, kdy ústavu lze měnit či doplňovat pouze ústavními zákony a deklaruje nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu, pozici mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas, jako součásti právního řádu ČR, přičemž stanoví‑li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva, celistvost území ČR, nabývání a pozbývání státního občanství a v neposlední řadě definuje hlavní město a státní symboly. Státními symboly ČR jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. Používání státních symbolů následně upravuje zvláštní zákon.

Ústava deklaruje, že ČR je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem, který je založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a který dodržuje závazky vyplývající mu z mezinárodního práva. Zdrojem veškeré státní moci vykonávané prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní je lid. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ústava v základních ustanoveních rovněž deklaruje Listinu základních práv a svobod jako součást 
ústavního pořádku a ochranu základních práv a svobod.

3.1. Dělba moci

3.2. Moc zákonodárná

Moc zákonodárná je ustavena v hlavě druhé Ústavy, která stanoví, že zákonodárná moc v ČR náleží Parlamentu. Parlament ČR je tvořen dvěma komorami:

• Poslaneckou sněmovnou,
• Senátem.

Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Senát má 81 senátorů volených na dobu šesti let, přičemž jednou za dva roky je volena jedna třetina senátorů.

Obecně platí, že volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končí dnem jeho uplynutí. V případě, že by byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna, existuje možnost předčasných voleb, kdy se volby konají do šedesáti dnů po jejím rozpuštění. Senát rozpustit nelze. Politické složení Poslanecké sněmovny a Senátu je odlišné a pro každou z komor je zvolen jiný volební systém. Do Poslanecké sněmovny je to poměrný volební systém, do Senátu většinový.

Hlavním posláním Parlamentu je tvorba zákonů a je jediným orgánem v ČR, který má právo přijímat zákony.

Mezi další činnosti ve vztahu k výkonné moci je klíčovou pravomocí Poslanecké sněmovny vyslovovat důvěru či nedůvěru vládě. Senát podává ústavní žalobu na prezidenta republiky za velezradu.

Ve vztahu k soudní moci má Senát právo vyslovit souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu, které jmenuje prezident republiky. Senát dále vyslovuje souhlas s trestním stíháním soudců Ústavního soudu.

Vzájemný vztah obou komor Parlamentu lze popsat na legislativním procesu, na kterém se obě komory podílí. Senát představuje v tomto případě jakousi pojistku proti možným opomenutím a chybám Poslanecké sněmovny při přijímání zákonů. Současně má být Senát vyjádřením stability a kontinuity Parlamentu, což je zajištěno jeho nerozpustitelností a odlišnou úpravou voleb.

Mandát člena Parlamentu, poslance či senátora, vzniká zvolením.

Právo být zvolen poslancem má každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 21 let. Právo být zvolen senátorem má každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Je zakotvena tzv. inkompatibilita (neslučitelnost) funkcí v rámci moci zákonodárné.

Nikdo nemůže být zároveň členem obou komor Parlamentu. Současně je dána ineslučitelnost funkcí s mocí výkonnou a soudní. Člen Parlamentu se ujímá své funkce složením slibu. Ústava ČR vychází z koncepce tzv. volného mandátu, což znamená, že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se slibem a nejsou vázáni žádnými příkazy.

Členům Paramentu přísluší imunita, která znamená jejich nedotknutelnost proti zadržení, stíhání a dalším úkonům orgánů činných v trestním řízení za předpokladu, že k trestnímu stíhání nebyl dán souhlasu dané komory. Odepře‑li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno. Speciálním případem imunity je indemnita, která spočívá v nemožnosti postihnout člena Parlamentu pro hlasování nebo jeho projevy v jednotlivých komorách Parlamentu.

3.3. Moc výkonná

Hlava třetí Ústavy je věnována moci výkonné.

Výkonná moc je v ČR reprezentována:

• prezidentem republiky, který je hlavou státu a
• vládou, která je vrcholným orgánem výkonné moci. Vláda se skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů.

Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně.

Předsedu vlády jmenuje prezident republiky. Při jeho výběru není prezident nijak ústavou omezen, je však ústavní zvyklostí, že předsedou vlády je vybrán představitel strany, která ve volbách zvítězí. Na návrh předsedy vlády jmenuje prezident ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.

Vláda do třiceti dnů po svém jmenování předstoupí před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry. 

Pokud nově jmenovaná vláda nezíská důvěru, proces se opakuje a o vyslovení důvěry opět požádá takto jmenovaná vláda. Jestliže ani podruhé jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident předsedu vlády potřetí, ovšem již na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.

Vláda sama může předložit Sněmovně žádost o vyslovení důvěry. V ústavě je zakotveno právo Poslanecké sněmovny vyslovit vládě nedůvěru. Návrh na vyslovení nedůvěry projedná Poslanecká sněmovna, jen pokud je podán písemně nejméně padesáti poslanci. K jeho přijetí je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.

Předseda vlády i kterýkoliv její člen je oprávněn podat demisi, tedy rezignovat na svou funkci. Předseda vlády ji podává do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády mohou podat demisi do rukou prezidenta prostřednictvím předsedy vlády. Vláda podá demisi vždy, pokud:

• Sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry,
• Sněmovna vyslovila vládě nedůvěru,
• se konala ustavující schůze nově zvolené Poslanecké sněmovny.

Vláda je kolegiálním orgánem a rozhoduje ve sboru hlasováním. K přijetí 
usnesení je třeba nadpoloviční většiny všech jejích členů.

Hlavním úkolem předsedy vlády je organizování činnosti vlády, řízení jejích schůzí, vystupování jejím jménem a další činnosti, které mu jsou svěřeny ústavou nebo jinými zákony. Předsedu vlády zastupuje místopředseda vlády nebo jiný pověřený člen vlády. Vláda může vydávat podzákonné právní normy, které se nazývají nařízení vlády. Podmínkou je, že nařízení je vydáno k provedení zákona a v jeho mezích.

Prezident republiky je dle dikce Ústavy hlavou státu, je volen v přímých volbách a jak již bylo uvedeno, z výkonu své funkce není nikomu odpovědný.

Prezident republiky se ujímá úřadu složením slibu. Volební období prezidenta republiky trvá pět let. Prezidentem může být zvolen občan, který je volitelný do Senátu, tj. ten, který má právo volit a dosáhl věku 40 let a nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou. Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor.

Prezident republiky v rámci realizace výkonné moci například:

• jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
• svolává zasedání Poslanecké sněmovny,
• rozpouští Poslaneckou sněmovnu,
• pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
• jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy,
• jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu
• odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení,
• má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního,
• podepisuje zákony,
• jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,
• jmenuje členy Bankovní rady České národní banky,
• zastupuje stát navenek,
• sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
• je vrchním velitelem ozbrojených sil,
• přijímá vedoucí zastupitelských misí,
• pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí,
• vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu,
• jmenuje a povyšuje generály,
• propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní­­­­­‑li k tomu jiný orgán,
• jmenuje soudce,
• nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo‑li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo,
• má právo udělovat amnestii.

Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví‑li tak zvláštní zákon.

Prezident republiky má dále právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí, přičemž se mu udělí slovo, kdykoliv o to požádá. Prezident republiky má rovněž právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.

Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Senát však může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku.

Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

V neposlední řadě je v souvislosti s výkonnou mocí třeba zmínit i postavení státního zastupitelství, které zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení a vykonává i další úkoly, stanoví–li tak zákon, který dále vymezí postavení a působnost státního zastupitelství.

3.4. Moc soudní

Moc soudní je zakotvena v hlavě čtvrté Ústavy.

Soudní moc je vykonávána jménem republiky nezávislými soudy. Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu. Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s jakoukoli funkcí ve veřejné správě. Zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný.

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem 
poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. 

Soustavu soudů tvoří:

• Nejvyšší soud,
• Nejvyšší správní soud,
• vrchní soudy,
• krajské soudy a
• okresní soudy.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.

Ústavní soud rozhoduje například:

• o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou‑li v rozporu 
  s ústavním pořádkem,
• o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, 
  jsou‑li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
• o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
• o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
• o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
• spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší­­­­­‑li podle zákona jinému orgánu.

Zákon o ústavním soudu stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a výše uváděným zákonem.

Ústava ČR dále v obsahu hlavy čtvrté upravuje fungování Ústavního soudu a princip jmenování soudců, jak soudu ústavního, tak jmenování soudců soustavy soudů.

3.5. Územní samospráva

Hlava sedmá Ústavy ČR zakotvuje územní samosprávu, v jejímž obsahu deklaruje, že ČR se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.

Územní samosprávné jednotky jsou definovány jako územní společenství občanů, která mají právo na samosprávu, přičemž zákon stanoví, kdy jsou správními obvody. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. Obec je samostatně spravována zastupitelstvem a rovněž kraj je samostatně spravován zastupitelstvem. Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem.

Územní samosprávné celky lze obecně vymezit základními znaky:

• jsou společenstvím občanů,
• jsou územním celkem,
• jsou právnickou osobou (veřejnoprávní korporací).

Územní samosprávné celky jako právnické osoby mají právní subjektivitu a mohou mít vlastní majetek a hospodařit dle vlastního rozpočtu. Zvláštní postavení má Praha, která je podle čl. 13 Ústavy hlavním městem ČR a její postavení upravuje zvláštní zákon. Dále je v rámci měst vyčleňována skupina tzv. statutárních měst.

Z hlediska ústavního práva je podstatné vymezení působnosti obcí a krajů. Existuje tzv. dvojí působnost. Obce i kraje vykonávají svou samostatnou působnost, tedy spravují vlastní věci vlastním jménem ve svém zájmu. Mimo to vykonávají v určitém rozsahu taktéž státní správu. V takovém případě jde o výkon přenesené působnosti. Výkon státní správy může na územní samosprávné celky v určitém rozsahu přenést stát. Ústava zakotvuje možnost této přenesené působnosti tak, že výkon státní správy lze svěřit orgánům územní samosprávy jen tehdy, pokud tak stanoví zákon.

V rámci samostatné i přenesené působnosti jsou územní samosprávné celky oprávněny vydávat právní předpisy. Právní předpisy územních samosprávných celků v samostatné působnosti se nazývají obecně závazné vyhlášky, právní předpisy vydávané v rámci přenesené působnosti se nazývají nařízení.

3.6. Nejvyšší kontrolní úřad

Článek 97 Ústavy stanoví, že Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislý orgán a vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Další podrobnosti, postavení, působnost a jeho organizační strukturu stanoví zákon.

3.7. Česká národní banka

Následující článek 98 zakotvuje Českou národní banku jako ústřední banku státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu. Do činnosti České národní banky lze zasahovat pouze na základě zákona. Stejně jako u Nejvyššího kontrolního úřadu postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon.

3.8. Ústavní pořádek

Ústava ČR zavedla s účinností od 1. ledna 1993 termín „ústavní pořádek“. Tím byl vyjádřen fakt, že vedle vlastní Ústavy ČR existují v právním řádu ČR i další ústavní zákony, které stojí vedle Ústavy a které spolu s ní tvoří ústavu v širším slova smyslu. Ústavní pořádek je tak pojímán jako neuzavřený soubor všech platných ústavních zákonů, jež dohromady tvoří Ústavu ČR v širším slova smyslu. Tím, že je Ústava ČR tvořena dalšími ústavními zákony, respektive Ústava je součástí ústavního pořádku ČR, jedná se o ústavu polylegální a rigidní, přičemž rigidita vyjadřuje složitější proceduru pro přijímání nebo změny či doplňování než u běžných zákonů.

Obsah ústavního pořádku stanoví čl. 112 odst. 1 Ústavy. Dle jeho dikce ústavní pořádek tvoří:

• Ústava ČR,
• Listina základních práv a svobod,
• ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a
• ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice ČR a
• ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992.

4. Listina základních práv a svobod

Čl. 3 Ústavy deklaruje, že součástí ústavního pořádku ČR je Listina základních práv a svobod.

Listina nemá definovánu právní sílu, byla vyhlášena předsednictvím České národní rady a zařazením do ústavního pořádku je nutné ji posuzovat jako právní předpis stejné právní síly - jako ústavní zákon. Stejně ji posuzuje Ústavní soud i Parlament. Podle ustanovení § 148 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ČR je listina vnímána jako hmotněprávní zdroj ústavnosti závazný pro vnitřní právo ČR. Při zjišťování, zda byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, vychází Ústavní soud z Listiny základních práv a svobod a z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána.

Listina je výrazem plnohodnotného zapojení ČR do celoevropských snah. Vychází z ústřední zásady, že lidská práva a svobody jsou nezcizitelná, nepromlčitelná, nezrušitelná a jejich omezování nebo zeslabování lze pouze ve výjimečných případech, při splnění přísně stanovených podmínek a při zabezpečení soudní ochrany.

Listina základní práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR. To je proto, že Ústava ČR sama neobsahuje základní práva a svobody, které patří k základní znakům demokratického státu, který se deklaruje jako právní stát.

Listina vychází ze základních dokumentů mezinárodního práva v této oblasti, jako jsou např. Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 

Listina se skládá z preambule, 6 hlav a 44 článků, které se věnují 5 základním okruhům práv.

• Hlava první - Obecná ustanovení
• Hlava druhá - Lidská práva a základní svobody
• Hlava třetí - Práva národnostních a etnických menšin
• Hlava čtvrtá - Hospodářská, sociální a kulturní práva
• Hlava pátá - Právo na soudní a jinou právní ochranu
• Hlava šestá - Ustanovení společná

4.1. Obecná ustanovení

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního a sociálního původu. Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

4.2. Lidská práva a základní svobody

Skládá se ze dvou oddílů:

• Oddíl první - Základní lidská práva a svobody
• Oddíl druhý - Politická práva

Základní lidská práva

Zaručují člověku důstojnost v základních oblastech jeho života, např. právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svoboda, právo na lidskou důstojnost a ochranu jména nebo jiných údajů o své osobě, právo na majetek, nedotknutelnost obydlí, tajemství listovních, telefonických a podobných zpráv, svoboda pohybu a pobytu, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání.

• subjektivita k právům a povinnostem (čl. 5),
• právo na život (čl. 6),
• nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7),
• právo na osobní svobodu (čl. 8),
• zákaz nucených prací nebo služeb (čl. 9),
• právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména (čl. 10),
• právo vlastnit majetek (čl. 11),
• nedotknutelnost obydlí (čl. 12),
• nedotknutelnost listovního tajemství, tajemství dopravovaných zpráv a jiných písemností, tak i osobních údajů (čl. 13),
• svoboda pohybu a pobytu (čl. 14),
• cogitationis poenam nemo partitur (čl. 15) - za smýšlení se nikdo netrestá,
• svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15),
• svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 15),
• svoboda projevu náboženství a víry (čl. 16),
• svoboda projevu (čl. 17),
• právo na informace (čl. 17),
• povinnost přiměřeně informovat o své činnosti (čl. 17/5) státní orgány a orgány územní samosprávy.

Politická práva

Vytvářejí pro občany možnost účastnit se veřejného politického života, ochranu v rovině občanské a veřejné, např. svoboda projevu, právo na informace, petiční právo, shromažďovací právo, právo sdružovat se, právo volit.

• petiční právo (čl. 18),
• shromažďovací právo (čl. 19),
• sdružovací právo (čl. 20),
• právo podílet se na správě veřejných věcí (čl. 21),
• volební právo (čl. 21),
• právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod (čl. 23).

4.3. Práva národnostních a etnických menšin

Chrání před diskriminací, násilným tlakem většinového národa a před násilnou asimilací, např. právo na všestranný rozvoj vlastní kultury, právo na vzdělání v mateřském jazyku a jeho užívání v úředním styku.

• právo na národnostní identitu (čl. 3),
• obecná ochrana fyzické osoby hlásící se ke kterékoli národnosti nebo etnické menšině proti újmě ze strany cizích subjektů (čl. 24)
• právo na vzdělání v jejich jazyku (čl. 25),
• právo užívat jejich jazyka v úředním styku (čl. 25),
• právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin (čl. 25).

4.4. Hospodářská, sociální a kulturní práva

Garantují jistou úroveň života, která pro jednotlivce znamená důstojnou existenci a umožní mu rozvíjet svou osobnost, např. právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat, právo získat prostředky pro životní potřeby prací, právo sdružovat se v odborových organizacích, právo na stávku, právo na odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky, právo žen, mladistvých a zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci, právo na důchodové a sociální zabezpečení, právo na ochranu zdraví, ochrana rodičovství a rodiny, právo na vzdělání, autorská práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti, právo na příznivé životní prostředí.

• právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (čl. 26),
• právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26),
• právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26),
• právo se svobodně sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů (čl. 27),
• právo na stávku (čl. 27),
• právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28),
• právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky (čl. 29),
• právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele (čl. 30),
• právo na zajištění základních životních podmínek (čl. 30),
• právo na ochranu zdraví (čl. 31),
• právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky (čl. 31),
• právo na zvláštní ochranu rodičovství a rodiny, dětí a mladistvých (čl. 32),
• právo na vzdělání (čl. 33),
• právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti (čl. 34),
• právo na přístup ke kulturnímu bohatství (čl. 34),
• právo na příznivé životní prostředí (čl. 35),
• právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů (čl. 35).

4.5. Právo na soudní a jinou právní ochranu

Zajišťuje korektnost a spravedlnost soudního jednání, aby byla vyloučena justiční zvůle, např. možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, právo obviněného odepřít výpověď, právo na obhajobu, právní pomoc, právo na veřejný proces bez průtahů, presumpce neviny, nikdo nesmí být dvakrát souzen za totéž:

• právo na spravedlivý proces (čl. 36),
• právo na přezkoumání rozhodnutí (čl. 36),
• právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36),
• právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 2),
• právo odepřít výpověď (čl. 37),
• právo na právní pomoc (čl. 37),
• rovnost účastníků řízení (čl. 37),
• právo na tlumočníka (čl. 37),
• právo na zákonného soudce (čl. 38),
• práva účastníků v řízení a podmínky vyloučení veřejnosti (čl. 38),
• » nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39) - žádný trestný čin bez
• zákona, není trestu bez zákona,
• jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40),
• presumpce neviny (čl. 40),
• právo na obhajobu (čl. 40),
• právo obviněného odepřít výpověď (čl. 40),
• princip ne bis in idem resp. princip res iudicata (čl. 40) - ne dvakrát v samé věci resp. věc rozsouzená (nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby)
• zákaz retroaktivity (čl. 40).

4.6. Ustanovení společná

Zákon může některým občanům, kteří vykonávají různé funkce např. soudcům, 
státním zástupcům8), zaměstnancům státní správy a územní samosprávy, příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost. Některým občanům může omezit právo na stávku např. povoláním, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví.