22. Práva EU

7. Směrnice

Směrnice je pro vymezené členské státy (ať už se jedná o jeden členský stát, několik členských států či všechny) závazná, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, nechává jim však možnost zvolit si způsob a prostředky dosažení stanovených cílů. Formu úpravy si zvolí každý stát sám (např. zákonem nebo vyhláškou), avšak musí jít o obecně závazný právní předpis. Směrnice je nástrojem pro harmonizaci práva (sbližování právních řádů členských států), zejména v oblasti sdílených pravomocí.

Jednotlivým občanům jsou přiznána práva nebo uloženy povinnosti teprve tehdy, kdy je přijat prováděcí akt. Členské státy při provádění disponují určitou volností, jež jim umožňuje zohlednit vnitrostátní specifika. K provedení směrnice musí dojít ve lhůtě, která je v ní stanovena (většinou 2 až 3 roky).

Směrnice musí být transponována (obsahově zapracována do vnitrostátního práva) včas a řádně. Státy jsou následně povinny sdělit Evropské komisi, které právní a správní předpisy přijaly k transpozici dané směrnice. Pokud tak neučiní, porušují povinnost stanovenou unijním právem a Evropská komise proti nim může zahájit řízení pro porušení povinnosti.

Směrnice v zásadě nejsou přímo použitelné. Soudní dvůr EU nicméně rozhodl, že určitá ustanovení směrnice mohou mít ve výjimečných případech v členském státě přímý účinek, aniž by je tento členský stát předtím transponoval do vnitrostátního práva, pokud:

1. jde o směrnici, jež nebyla provedena do vnitrostátního práva nebo byla provedena nedostatečně;
2. ustanovení směrnice jsou závazná a jsou také dostatečně jednoznačná a přesná; a
3. ustanovení směrnice přiznávají práva jednotlivcům.

Pokud jsou všechny tyto podmínky splněny, mohou se jednotlivci dovolávat ustanovení dotčené směrnice před orgány veřejné moci. Dokonce i v případě, že ustanovení nepřiznává jednotlivcům žádná práva, a jsou tudíž splněny pouze první dvě výše uvedené podmínky, mají orgány členských států povinnost neprovedenou směrnici zohlednit.