22. Práva EU

2.3. Lisabonská smlouva

„Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství“ začala platit 1. prosince 2009. Mezi hlavní změny, které ve fungování EU přináší, patří: rozsáhlejší pravomoci Evropského parlamentu, nový systém hlasování v Radě EU, tzv. občanská iniciativa, funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Předseda Evropské rady, volený zástupci členských států na dva a půl roku, řídí summity nejvyšších představitelů členských států. Rotační předsednictví zůstalo zachováno, avšak zástupci předsednické země předsedají jen pravidelným Radám ministrů.

Vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku je volen členskými státy na období pěti let a je zároveň místopředsedou Evropské komise. Z titulu své funkce předsedá formaci Rady EU pro zahraniční věci. Lisabonská smlouva zřídila dále Evropský útvar pro vnější činnost (ESVA), složený z úředníků Rady EU, Evropské komise a diplomatických služeb členských států.

Důležitou změnou v rozhodovacím procesu EU je rozšíření počtu oblastí, ve kterých Rada EU rozhoduje kvalifikovanou většinou. Lisabonská smlouva rozšiřuje tento způsob hlasování o 68 nových oblastí (celkem 218 oblastí). Princip jednomyslnosti zůstává však zachován v citlivých oblastech, jako jsou daně, sociální zabezpečení, zahraniční politika, společná obrana, operativní policejní spolupráce, jazyková pravidla a otázka sídel institucí.

Lisabonská smlouva posílila postavení Evropského parlamentu, protože rozšiřuje počet oblastí, ve kterých spolurozhoduje s Radou EU v tzv. řádném legislativním postupu.

Řádným legislativním postupem je v současnosti schvalováno cca 80 % právních předpisů EU. Evropský parlament získal také větší vliv na rozhodování o finanční perspektivě EU a jejím rozpočtu. Evropský parlament v neposlední řadě dává souhlas k uzavření všech mezinárodních dohod, které se týkají otázek podléhajících řádnému legislativnímu postupu.

Posílena je i role národních parlamentů členských států a jejich kontrolní pravomoc.

Vnitrostátní parlamenty dle SEU aktivně přispívají do fungování EU např. tím, že mají právo být informovány o veškerých návrzích unijních legislativních aktů a mohou uplatňovat odůvodněná stanoviska k tomu, zda je návrh unijního legislativního aktu v souladu se zásadou subsidiarity.

Lisabonská smlouva také zavádí právní subjektivitu EU. Došlo k přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace EU a dohody se třetími státy jsou uzavírány jménem EU. Právní subjektivita ale EU neopravňuje k přijímání právních předpisů nebo k jednání v oblastech mimo pravomoci, které jí byly svěřeny členskými státy ve Smlouvách.

Lisabonská smlouva nově obsahuje ustanovení o dobrovolném vystoupení z EU, čímž uznává, že členské státy mají právo kdykoli z EU vystoupit (čl. 50 SEU).

Lisabonská smlouva zavádí institut občanské iniciativy. Pokud iniciativa získá podporu jednoho milionu občanů z nejméně sedmi členských států, může vyzvat Evropskou komisi k předložení určitého návrhu v oblasti působení EU.