Vytisknout jednu kapitoluVytisknout jednu kapitolu

20. Úvod do práva EU

1. Historický kontext

Evropa po druhé světové válce stála na křižovatce: děsivé memento zkázy nutilo k přehodnocení pohledu na tradiční struktury organizace politického života. Myšlenka evropské jednoty jako nástroje umožňujícího mírové soužití národů obývajících starý kontinent, která se po staletí vracela v pracích politických myslitelů a občas i v úsilí politických činitelů, měla v této situaci výjimečnou příležitost k uplatnění.

Návrhy na celoevropskou organizaci, které se v poválečném období objevovaly, proto reflektovaly potřebu zásadní změny jak v politické, tak ekonomické sféře. Konflikt mezi evropskými národy nemohl být odstraněn, dokud nebyly vyřešeny nejpalčivější problémy hospodářských vztahů, tj. odstraněna ochranářská obchodní politika a zajištěn rovný přístup k surovinám a trhům.

Na konci 40. let bylo v Evropě mnoho iniciativ k zakládání evropských mezinárodních organizací různého zaměření, například NATO z důvodu řešení obrany, OEEC (od roku 1962 OECD) zabývající se ekonomickými aspekty nebo Rada Evropy, která má za úkol ochranu demokracie, lidských práv a právního státu; její činností byla 4. 5. 1950 přijata Evropská úmluva o ochraně lidských práv.

V květnu 1950 francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman ve spolupráci s Jeanem Monnetem prezentoval deklaraci směřující k hospodářskému propojení Evropy. Na základě této iniciativy podepsalo dne 18. 4. 1951 v Paříži 6 států (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo) Smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli (dále jen „ESUO“), která byla uzavřena na 50 let, tedy do roku 2002. V tomto roce byla celá agenda na základě Smlouvy zNice převedena na EU. Plán navrhoval ustavení organizace, která by spravovala francouzské a německé zdroje uhlí a oceli, vytvořila společný trh těchto produktů a prostřednictvím nadnárodních orgánů upravovala podmínky výroby a prodeje v těchto klíčových odvětvích.

A proč právě společenství uhlí a oceli? Těžký průmysl německého Porúří, zejména těžba černého uhlí a ocelářský průmysl umožnily Německu vyzbrojit se do dvou světových válek. Jednak porúrské koksovatelné uhlí potřeboval francouzský železářský a ocelářský průmysl, opora poválečné hospodářské obnovy. Otázkou bylo, jakým způsobem zajistit Francii podíl na vytěženém uhlí z Porúří, aniž by byla závislá na německé vládě. Francie proto po válce chtěla, aby Porúří zůstalo mimo kontrolu německé vlády.

S cílem spravovat francouzské a německé zdroje uhlí a oceli a vytvořit společný trh těchto produktů a prostřednictvím nadnárodních orgánů upravovat podmínky jejich výroby a prodeje byl vytvořen Vysoký úřad (dnešní Komise), kterému předsedal právě Jean Monnet.

V souvislosti s válečnými konflikty ve světě byla ze strany Francie iniciována smlouva o Evropském obranném společenství. Přestože byla tato smlouva v roce 1952 ratifikována Belgií, Lucemburskem, Nizozemskem a Německem, neprošla nakonec francouzským parlamentem, a tím se téma jednotné obrany Evropy odsunulo.

Za účelem provázání trhu zúčastněných států byly v Římě 25. 3. 1957 podepsány všemi šesti členskými státy dvě další smlouvy. Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (dále jen „EHS“) a smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (dále jen „Euratom“). V platnost vstoupily tyto smlouvy 1. ledna 1958 a užívá se pro ně termín Římské smlouvy.
Euratom byl vytvořen jako nástroj kontroly a koordinace v oblasti civilního jaderného hospodářství. Jeho cílem je přispívat ke zvyšování životní úrovně v členských státech a k rozvoji vztahů s jinými státy vytvořením předpokladů nezbytných pro rychlý vznik a rozvoj jaderného průmyslu. V pozadí vytvoření Euratomu byl zájem Francie na vytvoření nástroje kontroly jaderného programu Spolkové republiky Německo.

Římské smlouvy daly vzniknout komunitárnímu právu a jejich cílem bylo vytvořit společný trh, jehož principy jsou volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovníků (svobodný pohyb za neekonomickým účelem nastal až později). Právní základ společného trhu byl vyjádřen zákazem diskriminace. Pro lepší fungování trhu byly vytvořeny dvě instituce, a to Komise EHS, nadnárodní orgán, jemuž byla ponechána pravomoc legislativní iniciativy, a Rada EHS, orgán zastupující členské státy, na niž byla přenesena rozhodovací pravomoc.

V 60. letech byla zakotvena aplikační přednost komunitárního práva. Dále byl vytvořen výbor guvernérů centrálních bank členských států, který se stal nástrojem k zafixování směnného kurzu měn členských států.

V roce 1965 byla podepsaná tzv. Slučovací smlouva, která vstoupila v platnost v roce 1967.

Jejím smyslem bylo sloučení orgánů všech tří společenství (EHS, ESUO a Euratom) a používání společného rozpočtu. Tím vznikla jednotná Komise, jednotná Rada a Evropský parlament. Také se začal používat název Evropské společenství (dále jen „ES“).

Začátek 60. let byl poznamenán sporem o způsob hlasování v Radě (jednomyslnost nebo většinové rozhodování). Impulsem byla otázka financování společné zemědělské politiky.

V roce 1966 se podařilo dospět k dohodě (tzv. lucemburský kompromis). Podle něj měl každý člen Rady právo odmítnout většinové hlasování v případě, kdy považuje projednávaný návrh za významný pro životní zájmy své země. O věci se pak muselo rozhodovat jednomyslně.

V roce 1968 bylo završeno budování celní unie spočívající v jednotných sazbách vůči třetím státům a zrušení vnitřních cel.

V roce 1973 se ES rozšířilo o tři země, a to Dánsko, Irsko a Velkou Británii.
Od roku 1979 byly zavedeny všeobecné volby do Evropského parlamentu. V 70. letech se také začíná hovořit o možnosti revize ES a vytvoření EU.

V roce 1981 se dalším členským státem společenství stalo Řecko.
V roce 1986 byly do ES přijaty dva nové státy Portugalsko a Španělsko.
V tomto roce byl také přijat Jednotný evropský akt, který byl první významnou revizí Římských smluv. Byl podepsán v Lucemburku a následně v Haagu. V platnost vstoupil v roce 1987.

Cílem Jednotného evropského aktu bylo odstranění zbývajících překážek obchodu, aby do konce roku 1992 mohl vzniknout vnitřní trh (do té doby to byl trh společný). Dále došlo k posílení pravomocí orgánů (Komise, Rada, Parlament). Zásadní změnou, kterou pocítili všichni občané ES, bylo, že došlo k odstranění kontrol osob a zboží na vnitřních hranicích ES.

V roce 1992 byla podepsaná Maastrichtská smlouva, platná od roku 1993, v jejímž důsledku došlo k vytvoření EU (dále jen „EU“), která měla následující pilířovou strukturu:

  • 1. pilíř: dosavadní evropská společenství – v rámci tohoto pilíře fungují Rada EU, Evropská komise, Evropský parlament – uplatňuje se komunitární právo,
  • 2. pilíř: společná zahraniční a bezpečnostní politika – funguje na mezivládním principu a rozhoduje se výhradně jednohlasně, neuplatňuje se komunitární právo,
  • 3. pilíř: policejní a justiční spolupráce – funguje na mezivládním principu, 
    neuplatňuje se komunitární právo a hlasuje se výhradně jednohlasně.

Další významnou změnou v rámci Maastrichtské smlouvy byla možnost zavedení jednotné měny Euro. Také došlo k přejmenování orgánů a zavedení názvů Evropská komise a Rada EU.

V rozmezí let 1991 – 1994 podepsaly bývalé země východního bloku evropské dohody o přidružení.

V roce 1994 vznikl Evropský hospodářský prostor, jenž zahrnuje členy EU a Lichtenštejnsko, Norsko a Island (občané Švýcarska odmítli vstup v referendu). V roce 1995 se staly členy EU Finsko, Rakousko a Švédsko.

V roce 1997 byla podepsána Amsterodamská smlouva, která nabyla platnosti v roce 1999.

Jejím cílem bylo připravení EU na rozšíření o další členské země. Oblast upravující pravidla volného pohybu osob byla převedena ze třetího do prvního (tj. komunitárního) pilíře. Byly posíleny pravomoci Evropského parlamentu i Komise.

V roce 2004 došlo k největšímu rozšíření EU, kdy bylo přijato 10 nových států: ČR, Estonsko, řecká část Kypru, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko, Slovensko. V roce 2007 pak byly přijaty státy Bulharsko a Rumunsko.

V roce 2007 byla podepsána Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost v roce 2009. Pozměňuje, ale nenahrazuje předchozí smlouvy, a zavádí většinu změn, které již byly navrženy v zamítnuté Ústavě pro Evropu.3) Přináší další posílení Evropského parlamentu a Komise, rozšiřuje rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě a přináší silnější hlas pro občany EU tzv. občanskou iniciativu, kdy jeden milion občanů alespoň ze 7 členských států může Komisi vyzvat k předložení určitých návrhů. Posilování občanského prvku v Lisabonské smlouvě se projevilo i zakotvením Listiny základních práv EU jako součást primárního práva. Dále je poprvé v rámci smluv výslovně zmíněna možnost vystoupení z EU. Lisabonská smlouva ruší pilířovou strukturu a vytváří funkci předsedy Evropské rady a funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

V roce 2013 byla EU rozšířena zatím o poslední zemi, a to o Chorvatsko.

Mezi kandidátské země, které integrují právní předpisy Unie do svých právních řádů, patří: Albánie, Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko a Turecko. Potenciálními kandidátskými zeměmi jsou Bosna a Hercegovina a Kosovo, které pracují na splnění požadavků na členství v EU.

Žádost o vstup do Unie může podat kterákoli země, která splňuje podmínky členství. Tato tzv. „kodaňská kritéria“ zahrnují:

  • tržní ekonomiku,
  • stabilní demokratický systém,
  • právní stát a
  • přijetí veškerých právních předpisů EU, včetně výhledového přijetí eura.

V červnu 2016 se ve Velké Británii konalo referendum o jejím dalším setrvání v EU. V rámci referenda, kterého se účastnilo 72 % oprávněných voličů, hlasovalo 52 % pro vystoupení.

EU musí se členským státem, který požádá o vystoupení, sjednat dohodu o podmínkách vystoupení. V případě, že se bývalý členský stát bude opět chtít stát členem, je to možné, ale musí absolvovat přístupové rozhovory, stejně jako nový uchazeč.

Dne 29. března 2017 oznámila Velká Británie oficiálně svůj záměr opustit EU. Tím se spustilo dvouleté období stanovené pro dojednání podmínek odchodu a začalo vyjednávání mezi EU a britskou vládou o těchto podmínkách a o nastavení budoucích vztahů.

Dohoda, k níž dospěli vyjednavači EU a britské vlády v listopadu 2018, však byla několikrát odmítnuta britským parlamentem. K odchodu Velké Británie v původně plánovaném termínu (29. března 2019) nedošlo. Dne 10. dubna 2019 se sedmadvacet zemí EU a Británie dohodly na odkladu britského odchodu z EU do 31. října 2019. Následovaly turbulence na britské politické scéně (vystřídání Theresy Mayové Borisem Johnsonem, předčasné parlamentní volby, v nichž zvítězili konzervativci v čele s Borisem Johnsonem) a další odklad brexitu do 31. ledna 2020. V lednu 2020 došlo konečně k průlomu – dohoda o vystoupení Velké Británie z EU dle článku 50 Smlouvy o EU byla oběma stranami podepsána a ratifikována. Dne 31. ledna 2020 Velká Británie oficiálně opustila EU. O den později 1. února 2020 vstoupila dohoda o vystoupení v platnost. Ta odstartovala současně přechodné období, které trvalo do 31. prosince 2020. Během tohoto období uplatňovala Velká Británie nadále právo EU, ale nebyla již zastoupena v orgánech EU.

Průběžně již byla také zahájena jednání o budoucím partnerství mezi EU a Velkou Británií, jehož rámec byl stanoven v politickém prohlášení z října 2019, schváleném oběma stranami.

Součástí dohody o vystoupení byl i Protokol o Irsku a Severním Irsku, jehož podstatou bylo zabránění vzniku tvrdé hranici na irském poloostrově, kudy prochází hranice EU, která vyvolávala mj. potřebu kontroly přístupu zboží na vnitřní trh EU. Protokol vstoupil v platnost dne 1. ledna 2021. V průběhu celého tohoto období se vyjevovala potřeba řešení řady praktických výzev spojených s plněním tohoto protokolu a hledání řešení pro nalezení větší flexibility opatření.

Tento proces vyústil v dosažení principiální politické dohody 27.února2023 mezi EU a Velkou Británii a následně přijetí dvou souvisejících rozhodnutí ohledně společného postupu ve věci Protokolu o Irsku a Severním Irsku Radou v březnu téhož roku, tzv. Windsorského rámce. Ten se týká komplexního souboru společných řešení vztahujících se na širokou škálu oblastí, jako jsou cla, zemědělsko‑potravinářské odvětví, léčivé přípravky, státní podpora, DPH a spotřební daň. Rovněž zahrnují silné záruky k zajištění integrity jednotného trhu EU, k němuž má Severní Irsko zachován přístup.