19. Občanský zákoník

1.1. Právo soukromé

Občanský zákoník je stěžejním zákonem českého právního řádu, který upravuje právní vztahy ve společnosti; zásadně dopadá na život každého jednotlivce a existenci každé osoby (fyzické i právnické) a subsidiárně se použije v některých oblastech na právní vztahy veřejného práva. Jedná se o zákon kodexového typu upravující oblast tzv. soukromého práva.

Právní vztahy soukromého práva upravují nicméně i další zákony; jedná se o právní úpravy speciální ve vztahu k občanskému zákoníku dopadající na specifické oblasti práva nebo jeho výseče.

Soukromoprávní vztahy jsou tedy upraveny především v těchto zákonech:

• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, často označovaný také jako „nový občanský zákoník“, nebo „NOZ“ (dále jen „občanský zákoník“),
• zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, označovaný jako zákon o obchodních korporacích, zkráceně „ZOK“,
• zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Je třeba mít na paměti, že občanským zákoníkem se podpůrně (subsidiárně) řídí práva a povinnosti osob tehdy, nejsou‑li upravena ve zvláštních zákonech.

Jedná se o projev subsidiarity a obecného charakteru občanského zákoníku.

Právní řád obsahuje i další zákony, které upravují tzv. soukromoprávní vztahy, např. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Do soukromého práva řadíme:

• právo občanské,
• právo rodinné,
• pracovní právo,
• právo obchodních korporací a
• mezinárodní právo soukromé.

Toto dělení není konečné, můžeme se setkat s jinými typy dělení soukromého práva.

Soukromé právo můžeme definovat také skrze vymezení vůči právu veřejnému.

Dělení práva na odvětví práva soukromého a veřejného vychází již z římského práva.

Soukromé právo upravuje primárně právní skutečnosti a práva a povinnosti vznikající ze vzájemného styku osob v zásadě sobě rovných. Veřejné právo upravuje organizaci, působnost a činnost orgánů veřejné moci (právní styk osob a orgánů veřejné moci nebo styk těchto orgánů navzájem). Typickým odvětvím práva veřejného je právo správní.

Z důvodu snahy rozlišit právo soukromé a veřejné přišla právní teorie hned s několika teoriemi. Jedná se o:

• teorii zájmovou,
• teorii mocenskou a
• teorii organickou.

Dle zájmové teorie je třeba rozlišovat soukromé nebo veřejné právo podle toho, zda se v právním vztahu primárně jedná o uplatnění veřejných zájmů státu a obecného blaha, anebo jde o uplatnění zájmů jednotlivce. Pokud se jedná o uplatnění zájmů veřejného blaha a zájmů státu, bude se jednat o normy práva veřejného, jedná‑li se o zájmy jednotlivce či jednotlivců vůči sobě navzájem, jedná se normy spadající do některého z odvětví práva soukromého.

Teorie mocenská rozlišuje, zda subjekty právního vztahu jsou k sobě navzájem v postavení nadřízenosti a podřízenosti, anebo jsou si rovny. Pokud se jedná o rovnost subjektů, jedná se o vztahy týkající se práva soukromého (např. prodávající a kupující). Naopak jedná‑li se o vztah, v němž je patrná nadřízenost a podřízenost subjektů (např. žadatel splňující podmínky pro vydání řidičského oprávnění a správní orgán, který o vydání rozhoduje), jedná se o vztah veřejnoprávní.

Poslední teorií vytvořenou právní doktrínou je teorie organická, která vymezuje hranice mezi právem soukromým a veřejným podle toho, zda se jedná o vztah, v němž aspoň jeden ze subjektů vystupuje jako subjekt svrchované veřejné moci vybavený k tomu příslušnými pravomocemi, organizací a odpovědností. V takovém případě se jedná o vztah veřejnoprávní.