1. Systém veřejné správy
1. Úvod do veřejné správy
Veřejná správa má interdisciplinární charakter, to znamená, že se jí zabývá řada vědních disciplín.
Je chápána jako určitá zvláštní činnost, která se týká řízení společnosti. Veřejná správa je většinou vnímána jako specifická činnost, která se týká řízení společnosti.
Všechny vědní disciplíny však vždy reflektují následující obsah:
- zvláštnosti veřejné správy,
- roli veřejné správy v rámci fungování veřejné moci a společnosti,
- nástroje využívané veřejnou správou, popř. nástroje, kterými by veřejná správa měla disponovat k tomu, aby se zlepšovala.
Veřejná správa se vždy odvíjí od státu, zejména pak od jeho dělby moci.
Stát je standardně vymezován jako specifická korporace a je považován za specifickou právnickou osobu, tj. specifický subjekt práva, který může vstupovat na vlastní odpovědnost do právních vztahů. Specifika státu ukazují již jeho základní definiční znaky. Mezi základní definiční znaky státu jsou standardně řazeny tři následující – moc, území a obyvatelstvo.
Stát je proto typem autority, která uplatňuje moc na své obyvatelstvo (občany, případně další subjekty), které se nacházejí na jeho území. Stát má vždy určitou organizační formu (jeho funkce vykonávají specifické instituce). K zabezpečování svých funkcí disponuje:
- materiálními prostředky (veřejným majetkem a veřejnými financemi),
- osobním aparátem (úředníky),
- donucením (sankcemi).
Nejdůležitějším znakem státu je jeho moc, tedy možnost státu využít svou autoritu. Stát se považuje za přirozeně vzniklý nástroj uplatňování moci, tedy s cílem vynucování práva. Jde o schopnost určovat chování lidí, jenž se realizuje určováním požadovaného druhu chování a zabezpečování jeho dodržování. Omezuje tedy svobodu, nicméně ji současně zabezpečuje.
Princip, který je společnosti ponejvíce známý, nikoliv však pro svůj název – princip legální licence, ale pro svůj obsah – co není zakázáno, je dovoleno, je základním principem pro jednání lidí jako individualit a je určujícím principem soukromého práva. Každý občan tedy může činit, co není zákonem zakázáno,
a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Pro stát, naopak, platí princip odlišný – princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí – státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.