2. Ústava ČR

3.5. Územní samospráva

Hlava sedmá Ústavy ČR zakotvuje územní samosprávu, v jejímž obsahu deklaruje, že ČR se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.

Územní samosprávné jednotky jsou definovány jako územní společenství občanů, která mají právo na samosprávu, přičemž zákon stanoví, kdy jsou správními obvody. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. Obec je samostatně spravována zastupitelstvem a rovněž kraj je samostatně spravován zastupitelstvem. Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem.

Územní samosprávné celky lze obecně vymezit základními znaky:

• jsou společenstvím občanů,
• jsou územním celkem,
• jsou právnickou osobou (veřejnoprávní korporací).

Územní samosprávné celky jako právnické osoby mají právní subjektivitu a mohou mít vlastní majetek a hospodařit dle vlastního rozpočtu. Zvláštní postavení má Praha, která je podle čl. 13 Ústavy hlavním městem ČR a její postavení upravuje zvláštní zákon. Dále je v rámci měst vyčleňována skupina tzv. statutárních měst.

Z hlediska ústavního práva je podstatné vymezení působnosti obcí a krajů. Existuje tzv. dvojí působnost. Obce i kraje vykonávají svou samostatnou působnost, tedy spravují vlastní věci vlastním jménem ve svém zájmu. Mimo to vykonávají v určitém rozsahu taktéž státní správu. V takovém případě jde o výkon přenesené působnosti. Výkon státní správy může na územní samosprávné celky v určitém rozsahu přenést stát. Ústava zakotvuje možnost této přenesené působnosti tak, že výkon státní správy lze svěřit orgánům územní samosprávy jen tehdy, pokud tak stanoví zákon.

V rámci samostatné i přenesené působnosti jsou územní samosprávné celky oprávněny vydávat právní předpisy. Právní předpisy územních samosprávných celků v samostatné působnosti se nazývají obecně závazné vyhlášky, právní předpisy vydávané v rámci přenesené působnosti se nazývají nařízení.