2. Ústava ČR

1. Teoretická východiska

Chceme‑li pochopit pojem ústava, je nutné pochopit i­­­­­ pojem odvozený od slova ústava či konstituce, a to pojem konstitucionalismus.

Konstitucionalismus je forma vlády spočívající v tom, že lid, zdroj veškeré státní moci, omezuje její vykonávání ústavou. Jedná se tedy o vládu lidu prostřednictvím ústavy.

V rámci konstitucionalismu není možné, aby státní moc byla soustředěna v rukách jediného člověka, a je výslovně dbáno i na prospěch menšin, opozice a zejména subjektivních lidských práv všech členů společnosti. Svou podstatou je tedy nutně založen na pluralismu a principu rovnosti občanů.

Mezi klíčové rysy demokratického konstitucionalismu, který se vyvinul po roce 1989, patří přechodný a nadnárodní rozměr, v němž:

• soudy mají rozhodující slovo při tvorbě politiky na základě soudního přezkumu a ústavní nadřazenosti,
• ústavní zákony - zejména v rozsáhlých textech - jsou upřednostňovány před demokratickou politikou a projednáváním a
• nadnárodní normy a instituce mají větší vliv na vnitrostátní právo a vnitrostátní instituce, ne‑li je nahrazují.

Konstitucionalismus může být založen jen na pluralitním základě, který vychází z rovnosti občanů a z plurality politických stran a hnutí. Je třeba připomenout, že i autokratické režimy totalitní měly či mají své ústavy, které se však vyznačují více či méně nominální hodnotou (jsou ústavami podle jména).

Formálně lze ústavu vymezit doktrinálně v kontinentálním pojetí jako základní zákon, přičemž její základní povaha spočívá v nadřazenosti nad ostatními zákony a ve vrcholné společenské důležitosti.

Ústava se vyznačuje značnou mírou obecnosti, část jejích ustanovení přímo vyžaduje konkretizaci právními normami běžných zákonů (explicitně, implicitně).

Klasická ústava je vždy spjata s politickým vývojem, přičemž:

• utvrzuje nové pořádky a instituce,
• normativně vymezuje postavení subjektů práva (občana, poslance, vlády apod.),
• upravuje obecné principy právních vztahů,
• zakotvuje konkrétní instituty ústavy (dílčí),
• mohou být i upraveny státní symboly, kontinuita či diskontinuita s předchozím právním řádem, vztah k mezinárodnímu právu,
• zakotvuje globální instituty ústavy (globální struktura ústavy).

Globální instituty ústavy jsou případně konkretizovány v tzv. konkrétních, dílčích institutech ústavy (např. v rámci výkonné moci upravuje postavení a činnost vlády).

Ústava může být přijata jako ústavní kodex, tj. jako jeden akt, nebo více normativních aktů.

Strukturálně ústavy obsahují:

• preambuli, kde jsou shrnuty cíle ústavy, historické podmínky jejího vydání,
• ústavní instituty (dvě klíčové části ústavní materie)
  • systém vrcholných orgánů státu (forma vlády),
  • základní práva člověka a občana (status fyzické osoby).

Ústava v podobě normativního systému pak obsahuje:

• ústavní normy jakožto obecné principy (např. „stát je založen na demokratických principech“),
• ústavní normy stanovící práva a povinnosti (např. „právo pokojně se sdružovat je zaručeno“),
• ústavní normy konstitutivní.

Obsahem ústavněprávních norem je i systém vztahů odpovědnosti. Ta je naplněna:

• jednáním, jímž jsou porušena ustanovení ústavy,
• nečinností,
• jinou činností, je‑li předpokládána činnost právě určitého druhu (např. složení slibu s výhradou).

Jako ústavněprávní sankce přichází v úvahu např.:

• zrušení zákona,
• odvolání orgánu, kdy ústavní orgán nenaplní podmínky ústavněprávní odpovědnosti,
• rozpuštění orgánu,
• ztráta mandátu,
• zrušení výsledku voleb.

Ústava může být realizována:

• vydáním právního předpisu (ústavního zákona, zákona apod.),
• rozhodnutím orgánu (aktem aplikace práva – např. jmenování člena vlády a pověřením jej řízením ministerstva),
• kontrolní činností (např. interpelace),
• rozhodováním sporů (rozhodování Ústavního soudu),
• činností fyzických či právnických osob (podání ústavní stížnosti),
• jednáním ústavních orgánů navenek státu (pravomoc prezidenta republiky zastupovat stát navenek).

Neexistuje univerzálně platný model pro přijetí ústavy. Jako nedemokratický způsob je vnímána tzv. oktrojovaná ústava (vnucená), jako demokratický způsob přijetí ústavy se rozumí přijetí ústavy v referendu anebo parlamentem.

Jako způsoby přijetí ústavy rozlišujeme:

• ústavodárná moc originární
  • subjekt tvoří ústavu v situaci, kdy vznikají nové státy, probíhají revoluce, zásadně se mění politický režim,
  • stará ústava je suspendována, nový systém je ve zrodu,
  • tato moc není založena ústavou,
  • ústavodárná shromáždění (konstituanta),
• ústavodárná moc odvozená,
  • je předvídaná již ústavou, tj. stanoví způsoby eventuálních změn ústavy samé.

Změny ústavy může provádět tentýž subjekt, co ústavu přijal nebo subjekt odlišný, přičemž většinou existuje zvláštní procedura na rozdíl od změn obyčejných zákonů; rozlišujeme tudíž ústavu rigidní (snaha o stabilitu, konzervaci ústavních poměrů) a ústavu flexibilní. Ústavodárce může vyloučit změnu určitých částí ústavy nebo některých právních institutů (např. čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR – „Změna podstatných náležitostí demokratického státu je nepřípustná.“).